Pondělí 14.1. – Manila a odlet do Bangkoku, zpoždění, všechno na prd

Na sedačkách jsme toho moc nenaspali, ale aspoň je nám teplo, takže si venku zevlíme a vyhříváme se až někdy do 8. Pak trochu přebalujeme, protože si batohy bereme tentokrát na obhlídku města s sebou, tak aby Petík netahal celý den 20 kg batoh sám (pro let sem jsme měli zaplacené jenom jedno odbavené zavazadlo), a vyrážíme se podívat do historického centra, zvědaví, co nám dnes Manila nabídne…

Manila bývala nádherným koloniálním městem, kde svůj otisk nechal každý národ, který se tu v historii vystřídal, jenomže to všechno bohužel vzala válka a pár dní „osvobozovacích“ akcí a amerických bomb. Proto dneska spousta lidí řekne: “V Manile nic zajímavého není, akorát je dost nebezpečná, tam se radši ani moc nezdržuj”. Přitom kdo chce, tak si tady pro sebe něco zajímavého určitě najde… Manila má asi 15 různých čtvrtí, každá je trochu odlišná. My jsme si podle popisu vybrali oblast Intramuros, která by jednak měla ukrývat to něco málo z manilských historických budov, a jednak pro nás byla lehce dosažitelná metrem.

Z terminálu letiště se do města vydáváme pěšky, koneckonců terminál 4 je městu nejbližší. Stačí cca kilák a jsme v ulicích, které vypadají jako jeden velký trh, akorát že ovoce je stále drahé (utěšujeme se jen tím, že už zítra budeme v Bangkoku a užereme se tam ovocem) a jinak se tu prodávají domácí potřeby, hodně oblečení a různé haraburdí. Lidé obecně jsou takoví vážnější, ale občas zaslechneme přátelské „Hello, welcome to Manila, welcome to Philippines!“ Dáváme si kokos k snídani a šlapeme ulicemi.

Takhle brzy po ránu ani ten ruch a přelidněnost ještě není tak zničující. Dokonce i kolem konečné metra Baclaran, kde se rozkládá obrovitánské tržiště, kterým jsme se minule vymotali jen díky místní průvodkyni, se teď teprve rozkládají stánky a rozvěšují ramínka s oblečky. A i v metru je klid, zřejmě se tu do práce tak moc nespěchá a špička teprve nastane. Tentokrát nemáme problém nastoupit ani vystoupit tam, kde chceme (Central Terminal):-)

Vezeme se pár stanic do centra, a pak ještě kus pěšky, a objevuje se před námi jedna ze vstupních bran Intramuros. Intramuros je čtvrť v samém srdci Manily, obehnaná mohutnou hradbou, od níž svůj název odvodila. Je to asi to nejpůvodnější, co vybombardovaná Manila může nabídnout – kostely, katedrály, obchodnické domy, různé úřednické budovy ze španělské éry, a především pak pevnost Santiago, která tu stála dřív, než celé město.

Na hradby se na několika místech dá vylézt a kus se po nich projít, narážíme tu na zvláštní „sochy“ smotané z kusů kovů, zřejmě nějaká prudce moderní dekorace. Moc se to sem nehodí, když chce člověk zkusit nasát dobovou atmosféru:-) Navíc je teda na hradbách už od rána ukrutné vedro bez kouska stínu, takže tam stejně moc dlouho nevydržíme. Hradby občas tvoří mostní oblouky a ty jsou využity jako malé obchůdky, podobně jako to nedávno udělali s pražským Negrelliho viaduktem na Florenci nebo mosty S-bahnu v Berlíně.

Brzy dorážíme k mohutné katedrále, u které se na chvíli zastavujeme (stejně jako davy ostatních turistů, čemuž se ostatně není co divit). Její oficiální název je Bazilika Neposkvrněného početí, ale říká se jí jednoduše římskokatolická katedrála, Manilská katedrála, anebo také Osmá katedrála (někdy Sedmá, záleží, jak to kdo počítá). Na tomto místě totiž ta současná byla vybudována jako osmá v pořadí. Co se stalo s těmi předchozími? Nebylo jim tu zrovna dvakrát přáno…

1. katedrála – postavena 1581, poničena 1582 tajfunem a zničena 1583 při požáru,
2. katedrála – postavena 1592, zničena 1600 při zemětřesení,
3. katedrála – postavena 1614, zničena 1645 při zemětřesení,
4. katedrála – postavena 1681,
5. katedrála = barokní přestavba 4. katedrály roku 1750, zničena 1852 při zemětřesení,
6. katedrála – postavena 1858, zničena 1863 při zemětřesení,
7. katedrála – postavena 1879, poškozena 1880 při zemětřesení, zničena 1945 při osvobozování Manily,
8. katedrála – postavena 1958.

Faktem je, že poslední podoba je opravdu impozantní, pořádně vyfotit se to skoro nedá, a i uvnitř se ukrývá mnoho vzácných relikvií a uměleckých děl. Část katedrály je provozována jako muzeum.

Pokračujeme uličkami Intramuros a připadáme si skutečně jako někde ve Španělsku, tady to nepřipomíná Asii snad vůbec ničím:-) Brzy nás vrátí do reality autobusy čínských zájezdů, neboť se blížíme pevnosti Santiago (Santiago Fort). Ač rozšířena a několikrát přestavěna Španěly a později Američany (kterým sloužila jako kasárna), pevnost je tím nejpůvodnějším, co lze v celé Manile nalézt. Původně to byla jen opevněná osada Maynilad, sídlo místního rádži Sulejmana, kterou v roce 1571 dobyli Španělé. Velitel Miguel Lopez de Legazpi (ano, město Legazpi, které jsme navštívili před časem, je pojmenované po něm) si uvědomil strategickou polohu pevnosti a nechal kolem ní vybudovat celé nové město, základ současné Manily. Pevnost se stala vojenskou základnou na dlouhá staletí, ale také kasárnami, či vězením.

Právě chladné zdi a mříže okusil národní hrdina José Rizal, zde vězněný a nakonec popravený 30. 12. 1896 (více o jeho životě zde). Dnes uprostřed hlavního nádvoří, kde poprava proběhla, stojí jeho socha a vedle muzeum věnované čistě této osobnosti. Bohužel v pondělí otevírá až odpoledne a my nemáme čas a trpělivost tu čekat, a tak věnujeme pozornost aspoň několika památníkům před muzeem – v mnoha světových jazycích (dokonce i česky) je na nich Rizalova báseň Mé poslední sbohem (Mi Último Adiós), kterou napsal v předvečer své popravy.

Když fotíme Rizalovu fotku, Petíkovi se podaří se přerazit o nějaký kus betonu a rozříznout si nohu. Jako největší atrakce tak usedáme na trávník (snažíme se kus bokem, ale lidi stejně čuměj) a provádíme základní ošetření, aby za sebou nenechával krvavé stopy. Přeci jen jedny stopy, namalované na chodníku, už tu mají – symbolizují trasu, kudy šel Rizal z vězeňské cely na popraviště…

Kromě památek na Rizala si v areálu pevnosti prohlížíme ještě hlavní budovu, která dnes hostí jakousi výstavu moderního umění (kterému asi moc nerozumíme, tak to ponechám bez dalšího komentáře), ale také několik modelů významných budov, které Manila považuje za vhodné k chlubení se, což je naopak docela zajímavá podívaná. Zájezdy Číňanů si tu nechávají vyprávět střípky filipínské historie od průvodce, a pak se přes člověka bezohledně převalí k dalšímu modelu. Je čas utéct zase ven a projít se po hradbách nad řekou Pasig s výhledem na čtvrť, kde už stihlo vyrůst několik mrakodrapů. Roste tu tamarind a spadané plody jsou volně k dispozici, i když ještě hodně kyselé. Na osvěžení v dopoledním žáru ale dobré. A pak už přes mohutné brány, vodní příkop a velký park zpátky k východu. Oslovuje nás tu postarší Japonec a ptá se, odkud jsme, co tu děláme, a tak. Jeho paní nás se širokým úsměvem pozdraví, ale je to asi všechno, co umí anglicky, tak se pak drží spíš stranou. Japonce už dost často taky poznáme od pohledu a tyhle dva jsme tipovali na dálku:-)

Po opuštění pevnosti se znova vplétáme do uliček Intramuros, ale lehce nás frustruje, že se tu blbě fotí, hlavně uprostřed dne. Domy a kostely jsou docela vysoké, uličky úzké, takže jednak je těžké najít vhodný úhel, aby člověk zachytil všechno, co potřebuje, a druhak ostré slunce vedle tmavých stínů je na nic. Míjíme galerii všech filipínských prezidentů od vyhlášení nezávislosti, a zanedlouho Intramuros opouštíme. Po překonání jedné z dopravních tepen Manily (naštěstí tu fungují a jsou celkem respektovány semafory) se dostáváme do ohromného Rizalova parku. Po pravé straně je jeho větší část, uprostřed níž stojí největší Rizalův pomník, ve kterém jsou také uloženy jeho ostatky. Naše kroky ale vedou vlevo, na vzdálený pomník už nezbývá moc sil. Tady nám to přijde takové… smutné, suché. Uklizeno tu poměrně je, lidé pod stromy se válejí (i když teda někteří vypadají sociálně jako my, když se někde sekneme, nenajdeme hotel a nocujeme načerno, jak se dá:-) Tenhle park má uprostřed cest do kruhu pro změnu ohromnou sochu Strážce svobody, ale důvod se tu nějak zdržovat nenajdeme. Naopak, máme hlad, žízeň, je nám vedro, bolí záda od batohů a chce se nám na záchod, a tak vyhlížíme raději nějaký obchoďák. Ten nejbližší nesplní ani jednu funkci, a tak na další courání rezignujeme – stejně je čas se pomalu vydat zpátky na letiště.

Cestu metrem zvládneme bez problémů a dokonce ještě stíháme učinit perfektní objev – okurkovou limonádu. Několikrát jsme o ní četli, že je na Filipínách výborná, ale nějak jsme na ní nikde nemohli narazit (a když, tak ji zrovna neměli). A teď jsme objevili stánek ve stanici metra a pokořili rovnou dva velké kelímky a klidně bychom to tam lemtali do teď. Suverénně jedna z tak 3 nejlepších „poživatelností“ na Filipínách:-)

Ale musíme pohnout, čas se krátí. Dojedeme na konečnou metra Baclaran, a pak máme naprosto přesný plán, jak se dostat na letiště, konkrétně na poněkud vzdálenější terminál 1 – někde na silnici, kde nás minule vyhodil shuttle bus z letiště, ho zase chytíme, jen v opačném směru. Easy peasy. Jdeme ale nejdřív z nějaké jiné strany a po cestě dokupujeme poslední nutnosti (hlavně několik rumů), takže jenom než přijdeme na místo, jež jsme považovali za správné pro chytání autobusu, máme v nohách asi 3 km. A autobus nikde. Dlouho. A silnice najednou zahýbá jinam, je to jenom jednosměrka, takže ani tu žádný bus najednou jet nemůže. A rázem jsme v dost krutém skluzu… Dokonce jsme ochotní na zlomek vteřiny připustit možnost taxíku, ale to stejně zhatí dlouhá jednosměrka přes město, a pak už jsme nějaké 2 km od letiště, že už nám to nepřijde rentabilní:-) A tak s jazykem na vestě pelášíme a sledujeme, jak ubíhají všechny milníky, které jsme si dopředu stanovili – být na letišti 3h před odletem pro naprostý klid, přebalení, vyměnění peněz…  Být na letišti 2,5h dopředu, aby bylo balení sice ve spěchu, ale jinak všechno v pohodě… být na letišti 2h předem, abychom nebyli ve frontě na check-in nervózní. Postupně se spokojíme s „být na letišti tak, aby nám neuletělo letadlo“ a detaily raději neřešíme:-) Asi 1,5 km od letiště začínáme vídat shuttle busy, ale ty drahé, luxusní, co jezdí mezi terminálem a nějakým hotelem ve městě. Ty naše samozřejmě nepotkáme ani jednou. A ještě nám nějaký rikšák naproti přes ulici strašně sprostě vynadá, když si ho nechceme pronajmout. Mno, v tuhle chvíli nemůžeme ani trochu říct, že bychom se už netěšili, až odsud vypadneme…

S vypětím všech sil nakonec zvládáme dorazit včas na to, abychom urychleně přebalili, odbavili ten jeden velký batoh, a pak si dovolili ještě vystát frontu na výměnu peněz. Když už je Petr skoro u okýnka, tak ho sekuriťák, co na něj celou dobu koukal, posílá jinam, že stojí u blbé přepážky, která vyřizuje jen bankovní věci pro klienty této banky. To potěší, blboune! Tak tedy jiná fronta, nervózní přešlapávání (zvlášť když slečna se jednu chvíli sebere a někam s našimi penězi odejde) a nakonec se největšího objemu pesos zbavujeme. Uf. Pak rychle proběhnout všemi bezpečnostními kontrolami a doufat, že jsme si u sebe nezapomněli něco, s čím by nás na palubu nepustili, a honem na letadlo. Fakt jsme se poprvé v životě báli, že by nám mohlo uletět, dokonce jsem ve frontě na pasovou kontrolu ukecala několik lidí, aby nás pustili před sebe, ale všechno nakonec stihneme v akorátním čase a na sedadlech si konečně straaaašně oddychneme…

A k oddychu nečekaně dostáváme další čas navíc – letadlo totiž čeká na několik pasažérů, kteří prý uvízli v manilských zácpách. Jakože cože? Já jim to samozřejmě přeju, ale vidím to asi poprvé v životě a vsadím se o cokoliv, že na nás by se teda nečekalo určitě. Čekání se ukrutně táhne, jednak je to nuda, druhak nepohodlné a třeťak nám to dost nabourává plány – podle původního letového řádu jsme stíhali být v Bangkoku tak, aby se rozhodně našlo něco k jídlu, a možná se i vyplatilo jet se ubytovat (a MHD by ještě fungovala). Takhle to začíná vypadat, že nejenom, že jsme celý den v podstatě o hladu (což na naší filipínské dovolené není nic výjimečného), ale nejspíš tak zůstaneme i přes noc, ach jo (vzhledem k tomu, že letíme s Air Asia, tak o občerstvení v letadle nemůže být řeč). Po hodině a kousek se konečně odlepujeme z parkovacího místa a dalších minimálně 20 minut uplyne, než se na nás dostane řada v nabitém provozu a můžeme skutečně odstartovat. Většinu cesty prospíme, máme toho dneska plné zuby, a fakt, že nás filipínští skrčci připravili o večeři v Bangkoku nás dost deprimuje. Navíc s tím ani nejde nic moc dělat, ani když už dneska existují společnosti jako třeba ClaimCloud, které s vymáháním kompenzací za zpožděné lety nebo ztracená zavazadla pomůžou (zejména pokud jde o lety v rámci EU).

Přistáváme nakonec kolem 11 v noci, jenomže to je v Bangkoku asi nejvíc vytížený čas pro přílety, a tak než si vystojíme ukrutně dlouhé fronty na všechny nutné kontroly, je půlnoc a pro nás zaniká možnost dostat se do města autobusem. Taxíkem nejezdíme. Přestáváme spěchat, stresovat se a nervózně stepovat za lidma ve frontách, už je to jedno. Nálada nic moc a nezlepší jí ani fakt, že nám v batohu rupnul jeden rum a smrdíme jak opilci na hony daleko. S touto nově nabitou image si steleme na a pod sedačkami (myslím, že poprvé na téhle cestě vyndaváme karimatky) u záchodů a litujeme, že Air Asia lítá na Don Mueang, kde to na spaní moc pohodlné není. Na hlavním letišti Suvarnabhumi se spí parádně:-)

Úterý 15.1. – Bangkok, druhý domov

Po 6. hodině se probíráme jakž takž k vědomí, hodně zvolna se vypravujeme, a pak dlouho čekáme na bus 59. Ten nás nabírá až kolem půl 7 a to už probíhá ranní špička, takže na Sanam Luang nám to tentokrát trvá přes 2 hodiny. Naštěstí nás záhy nechávají oba sednout a většinu cesty prospíme, je to strašně úmorný!

V centru, kde vysedáme, je pošmourno a mrholí. V 10 ráno je tu totálně mrtvo, zato v hotelu Merry V. už se spustil ranní ruch. Máme na výběr ze 2 pokojů A14 a B14, tak bereme B, kde lépe profukuje. Naopak tu moc dobře nejde zásuvka a větrák sice vypadá novější, ale příliš nevětrá.

Rychlá sprcha a přebalení a jdeme na oblíbené místo pro denní stravování, do restaurace Saneh. Hned vedle ní ale nejdřív využíváme veřejné, pouliční prádelny a necháváme si přeprat svršky i spodky upocené a načuchlé rozbitým rumem, což člověk nechce mít další 3 dny na pokoji, a pak v batohu, který by měl nejlépe uniknout pozornosti celníků. Zdejší pračky jsou nastavené na jeden univerzální program s vlažnou vodou, 45 min za 20 B, pohodička:-) Zatímco se prádlo pere, my si debužírujeme o pár metrů dál. Petík sice dostane něco jiného, než si objednal, ale tady je to jedno, tady mají výborné úplně všechno, a tak si není nač stěžovat. Po obědě bereme čisté  prádlo, vodu z automatu do barelu a jdeme domů, kde ověřujeme kurz a vyrážíme do pro změnu centra (business čtvrti).

Nechce se nám prdelit busem v zácpách, tak jdeme na loď po kanále a zjišťujeme, že tu jezdí nějaké větší, na které se pohodlně nastupuje po schodech, akorát pod mostama trochu sklápí střechu. Stojí po 11 B a za chvilku jsme v centru, autobusem bychom se sem táhli třeba hodinu. Vystupujeme na Pratunam Pier, skoro přímo v ulici u směnáren, nádhera! Měníme peníze, posílám filipínský pohled, jdeme na oblíbené bubble tea (které sice mění názvy a majitele, ale cenu ani kvalitu už roky ne), a hned vedle dáváme i nudlopolívku a jsme narvaní. Je super, jak jsou Thajci neskutečně prozákaznicky naladění a umí všechno naservírovat doslova pod nos:-) Další bubble tea na cestu a jdeme si do BigC pořídit nový nůž, neboť ten, co jsme si vezli, jsme (zase) někde ztratili. Ovšem adaptace na thajskou stravu je tentokrát nějaká náročná, a tak se v hypáči oba několikrát za sebou vystřídáme na záchodě. Pak bereme nůž, radši bez špičky, mentosy a 3+1 kokosové masti jako dárky. Ladyboye, který nám jako správná hosteska masti představuje a vychvaluje do nebes, Petík nezvládá, když mu kus masti maže na ruku a ukazuje, jak ji teď má hladkou:-D Pro sebe pořizujeme navíc SIM kartu s 3 GB dat (karta za 50, tarif za 83 na 3 dny) – je to tak levné, že proč to nemít a nemoc si třeba surfovat nad zeleným kari v Sanehu u kanálu? 😉

Abychom objevili zase nějaký neznámý kousek města, jdeme omrknout čtvrť pod budovou Bayioke, zatím nejvyšší stavbou v Bangkoku i celém Thajsku. Uličky tu na nás působí dojmem jako dřív kolem Khao San – hostely, suvenýry, cestovky, jednodušší restaurace, hlavně teda indické, a hlavně spousta masážních salonů. Ceny jsou příznivé, a tak se rozhodujeme zkusit novou lokalitu, jak jsme si předsevzali. Petík si objednává olejovou, já thajskou. Oproti Filipínám je dokonce i ta olejová pěkná rasovina, ale jsme spokojení – je potřeba si to užít v posledních dnech…

Rychlou lodí po kanále se vracíme domů, tentokrát už tou správnou, štíhlou, na kterou se blbě nastupuje a vystupuje. Stavujeme se ve druhém našem supáči zrekognoskovat terén na nákupy (tedy zjistit, co zajímavého by se odsud dalo dovézt jako dárky nebo suvenýry), a večeři si dáváme u kluků – u vyhlášeného stánku na rohu Rambuttri Lane. Lepší, než jejich kari jsme asi ještě nejedli, přestože to člověku vždycky vypálí i ty nejodolnější buňky v celém zažívacím traktu:-)

Středa 16.1. – Nákupy, žranice, vyhlídka z mrakodrapu, masáž

Poslední dny dovolené to s aktivitou moc nepřeháníme, ono co by člověk měl v tom Bangkoku pořád dělat, když už tu jsme asi po dvacáté?:-) Dopoledne se válíme a až v 10:30 odcházíme do Saneh Restaurant u kanálu. Cestou zpátky z oběda výborného jako vždy dáváme ještě šejk a zkoušíme vybrat trička v osvědčeném obchodě za 99 B. Tentokrát nějak nevyberem, ale hned vedle si kupuju žlutou halenu za 299 a jsem spokojená, ta bude na přednášky super:-D Také se zastavujeme v supáči a dlouze vybíráme kari pasty jako dárky i pro sebe na doplnění domácí spíže. Na chvíli se zastavíme v hotelu, odpočinout, vytrávit, a tak:-) a pak až před 3. hodinou vyrážíme do centra. Dnes jsme si totiž naplánovali velkolepé završení této dovolené, na Filipínách nemožné, ale v Bangkoku by to mohlo být super i mimo hlavní ovocnou sezónu – jdeme se užrat tropického ovoce na All you can eat bufet🙂

Už během filipínského jídelního zoufalství jsme se utěšovali představou posledních dní strávených v Thajsku, jak si budeme jenom cpát nácky, a googlili jsme zajímavé All you can eat místa, která bychom mohli vyzkoušet (protože thajskýho jídla není nikdy dost, že jo?:-)). Narazili jsme přitom právě i na ovocný bufet v nejvyšší budově Thajska (zatím) Bayioke Tower. Vstupenka sem se dá navíc kombinovat se vstupem na vyhlídku v posledním patře, kam už jsme se dlouho chtěli podívat, a tak bylo rozhodnuto – jde se na Bayioke!

Rychlým člunem se vezeme na Pratunam Pier a snad poprvé v životě, co tady jsme, vynecháváme bubble tea:-) Pokračujeme pár bloků k Bayioke, kterou samozřejmě nejde přehlédnout, a překvapuje nás, že stojí defacto uprostřed takové Little India čtvrti – všude indické restaurace, hotely, sárí, zlatníci. Samotná budova je jedno velké, vertikální bludiště – nejsou tam totiž jedny dlouhé výtahy, ale několik sekcí, které se zvláštně prolínají a musí se přestupovat, a tak nám chvilku trvá, než se dostaneme do kýženého 18. patra. Tam už se nás ujímají milé Thajky, jak to jenom umí (minimálně se tak tvářit, ale myslím, že ty, co pracují v téhle budově, si opravdu nemají na co stěžovat…), potvrzují nám informace z netu, domlouváme a platíme si program na dnešní odpoledne – ovocný bufet na 2 hodiny + vstup na vyhlídkové plošiny v 77. a 84., nejvyšším přístupném patře = 590 B na osobu. Obojí se dá samozřejmě zaplatit i samostatně. Pak už nás vypustí jako dravou zvěř do ovocného ráje, jen nám ukážou náš stůl a umístí na něj depresivní cedulku s časem, kdy tahle radost skončí – 2 hodiny od teď.

No a my se jdeme porozhlédnout a nestačíme se divit, přestože jsme viděli na netu hned několik „reportáží“, co tu všechno mají. Pro nás je samozřejmě nejlákavější pult s nakrájeným čerstvým ovocem – melouny žlutý, oranžový i červený, mango, pitahaya, papája, ananas, guáva, marakuja, karambola, hrozny, rose apples – vlastně nic, co bychom neznali, ale to neznamená, že si to nemůžeme pořádně užít:-) Vedle je další pult, kde jiné slečny namíchají salát na přání, a jelikož dělají dokonce som tam, oblíbený papájový salát, tak se tu za ty dvě hodiny zastavujeme vícekrát:-)

Celý jeden kout je věnovaný pouze pochutinkám z durianu (čerstvý má extra vitrínu zase úplně jinde a vydává se na požádání) – smažené kapsičky na několik způsobů, sticky rice s durianem (ale naštěstí i s mangem, jupí!), apod. Hned vedle pak stojí ohromná čokoládová fontána, které taky neodoláme, ale rychle zjišťujem, že zdejší čokoláda není vůbec nic dobrého. Podobně jako ovoce naložené v supersladkém sirupu, které Asiaté asi milují, ale Evropanovi to slepuje pusu i všechny trubky, kterými to pak musí projít. Petík nám toho v dobré víře naloží plnou misku, se kterou se pak dost pereme… Naopak nám velmi zachutnají malinkaté kelímky s našlehanou pěnou z durianu nebo chlebovníku. Všechno se pak dá zapít různými džusíky, které extra nenadchnou, ale ani neurazí:-) No a aby měl člověk i pořádný základ, dá se tu ochutnat dokonce durianový pad thai a různé ovocné kari – melounové, ananasové či chlebovníkové, které Petík nemůže cítit od měsíčního pobytu v Indonésii, kde se s ním možná přiotrávil:-) Jinak jsou to trochu zvláštní chutě, ale proč ne?

Podléháme všem lákadlům a nakládáme si plný stůl všeho možného, čímž se následně ládujeme. Ze dvou hodin pryč 30 minut a my jsme přežraní:-D Chvíli trávíme, pořád zobeme něco dalšího a diskutujeme nad všemi těmi dobrůtkami, které nám na Filipínách a naší dosavadní tropické dovolené tolik scházely. Asi 40 minut před koncem Petík nanosí další rundu (zase narvanej stůl), načež se zvedne a odebere na toaletu, kde stráví následných 30 minut. Jelikož plýtvání jídlem, tedy zbytečné zbytky, jsou tu pokutovány (= opatření proti prasáckým Číňanům, tipuji), tak mám hrůzu tady něco nechat a láduju to do sebe pod tlakem, když mě v tom ten dobrák nechal:-) Na závěr ještě na chvíli přijde a pomůže mi, ale jinak se z toho pěkně vyvlík:-)

Jen neradi se s tímle rájem na zemi loučíme a opouštíme jej, nejprve opět směrem k WC, to už se tak stává:-) To by jeden neřekl, jak ukrutně se dá přežrat ovocem:-) V podstatě ve všech patrech, kde se následně aspoň na chvíli zastavujem, běžíme nejdřív omrknout záchod (na druhou stranu, kdo může říct, že se byl vyvenčit v 60., 77. a 83. patře?:-))… Venku už se setmělo, což nám při vysedávání nad ovocnou hostinou úplně nedošlo, ale i noční výhled na Bangkok stojí nakonec zato. Dokonce je to hodně velká paráda a úžasný zážitek. V 77. a 83. patře jsou normálně okna, přes která se hezky kouká, ale blbě fotí, jak se v nich všechno odráží. Převážně pro zabavení dětí tu chodí klaun, co dělá z balónků samopaly a meče, sem tam zvířátko, anebo jakýsi zřejmě populární pohádkový/komiksový hrdina, celý v lesklé, špičaté zbroji, se kterým se chtějí všichni fotit. Opravdovou lahůdkou je ale 84. patro, které se otáčí kolem osy budovy, a tak se můžete jenom postavit k zadrátovanému okraji (ze kterého, prosímvás, neplivejte, mohli byste dole někoho zabít), koukat a během necelých 10 minut si prohlédnete celé město kolem dokola. Několikrát za den se systém zastaví, a pak se dá i fotit, ovšem to jsme o 10 minut propásli… I tak ale fantastický zážitek, a kdybychom mohli, šli bychom tam klidně znovu, pro změnu třeba za dne.

Exkurze po Bayioke má navíc tu výhodu, že nám krásně vytráví, a tak jsme schopní se jít následně uložit na masérské lůžko:-) Škoda, že tam je to dneska ze všech pokusů v posledních dnech nejslabší… Než dojedeme autobusem do domovské čtvrti, nemáme problém přemýšlet o dalším jídle – přeci jen ovoce slehává dost rychle – a tak si dáváme pad thai a smažené závitky. Colu do pokoje na výdrž, ale vytuhnem dřív, než jí zmizí půlka:-)

Čtvrtek 17.1. – Nákupy, jídlo

Dnes vstáváme kolem 8. a dopoledne trochu popracujeme, ale zbytek dne věnujeme nákupům, s jídelními pauzami na anšich oblíbených místech. Večer se na druhý pokus dostáváme na masáž v hotelu, kde už to taky máme osvědčené, ovšem tentokrát dostávám pani, která si furt chce hrozně povídat, ale mele dost nesmysly. Prý včera někoho zabila, ale já se jí nemám bát:-D To fakt chce člověk slyšet od někoho, kdo mu rajtuje na polonahém těle…

Vracíme se do hotelu kolem 11. večer a měli bychom balit, ale schází na to morálka.

Pátek 18.1. – Trhy, balení, odlet

Budík furt posouváme a válíme se, až to nakonec vyhodnotíme na zaplacení půldne (do 18. hodin), než se honit do poledne a pak někde hnít. Čekají nás poslední nákupy, takové, které se musí provést na poslední chvíli, abychom všechno zvládli dovézt v poživatelném stavu:-) Vyrážíme nejprve lodí na Thewes, k zemědělskému trhu. Platí se ženské už na mole, což nás překvapuje, protože se vždycky platilo až konduktorům na lodi – dobré dublování pracovní pozice v asijském duchu… (trochu trneme, jestli nám konduktorka ten lístek uzná, ale v pohodě).

Kolem tržiště je všude hrozně mrtvo, ale mají tu nový most a trh jede, i když taky dost ospale. Nakonec tu kupujeme kari pasty (teta dost šetří), papričky, pepř, a naproti přes ulici papáji a karamboly a marakuji, ale je tu dost draho. Popojíždíme tedy busem 53 na ovocný trh Mahanak a postupně nabereme asi 10 kilo ovoce za naprosto směšné ceny. Mě dost děsí, jak si Petík všechno poroučí po kilech, nikoli po kusech, ale ono prostě nejde odolat:-) Kdybyste si někdy v Bangkoku potřebovali nakoupit ovoce, nebo navštívit skvělý nightmarket, sedněte na autobus č. 2 a zajeďte si sem;-)

Cestou zpátky to bereme přes denní, tedy velmi poklidnou Khao San Road a nabíráme ještě nové kabelky jako dárky. Do balení se nám ukrutně nechce, ale nakonec to za 1,5 h nějakým zázrakem do batohů napráskáme, v půl 6 se loučíme a jdeme ještě něco rychle pojíst na milovaná místa, kam se zase chvíli asi nepodíváme – spring rolls u tety Běty a pálivý larb a kokosové curry u kluků (mají otevřeno denně od 16h do půlnoci, kromě pondělí). Pak honem na bus (oranžová 2 za 9 B), a metro, které je touhle dobou strašně narvané. Ale je fakt, že na manilské metro to zdaleka nemá:-)

Na letišti jsme po půl 8, když se zrovna otevře check-in. Jdeme se hned zbavit 24 a 26 kg zavazadel a popřát jim šťastnou cestu do domoviny (při odletu z Čech měly 8 a 9 kg). Pak surfujeme na děsném netu, dopíjíme šťávu a dojídáme Rose apple, co se nevešly do báglu. Kolem 9:30 si jdeme vystát frontu na bezpečnostní, a pak pasovou kontrolu, tady to ale jede a postupuje, ne jako na půlnočním, ospalém Don Mueangu. Cestou ke vzdálenému gatu (ještě není ani 10) míjíme kluka s cedulí našeho letu + Last Call, přitom gate se má zavírat až ve 22:20. Opravdu tam ale už nikdo nečeká, lidi přijdou, zacheckují se a jdou rovnou do letadla. My nejdřív na WC, a pak taky, usedáme na místa v sympaticky uspořádaném letadle (sedačky jsou po dvou u krajů a čtyřka uprostřed, takže všichni musí cestou na záchod přelézat maximálně jednoho člověka:-)), navíc není úplně plno. Na čas startujeme, dostáváme cestovní balíček, pospáváme.

Velká večeře je luxusní (ryba, brambory, zelenina, losos s celerovým salátem, zeleninový salát, čokobuchta, houska, máslo, jam), dost pití, jenom ty letušky jsou trochu na ránu. U nás vždycky něco dojde:-) Noc prospíme a jen sem tam mrkneme ven na krásně osvětlená města (něco v Indii a pak Teherán). U Petíka drnčí okýnko a furt někdo kašle. Všimli jste si toho, že v letadle furt někdo kašle? Pokaždý. A jakmile se na to jednou člověk zaměří, tak to nemůže přestat poslouchat:-D Necelé 2 hodiny před přistáním ještě dostáváme opulentní snídani (omeleta nadívaná sýrem a rajčaty, špenát, brambory, turecká snídaně, ovocný salát, houska, máslo jam).

V Istanbulu je asi 6°C, což pocítíme při výstupu, protože rukáv se nekoná, jen autobus. Pořád je to ale pohodička oproti Čechám na konci ledna. Ještě že nás čeká hodná maminka a odvoz – tedy hned za celní kontrolou, které se obezřetně vyhýbáme (přeci jen některého ovoce vezeme o něco víc, než by se jim mohlo líbit, stejně jako kosmetických výrobků):-) No a tak je dovolená za námi, vyhlídky prachbídné, a tak budeme muset rychle zase něco naplánovat, aby bylo se na co těšit;-)

 Tisk článku