Sobota 12.1. – Osmeña Peak, Slováci, Kawasan, trh, masáž

Vstáváme v 7, jdeme na snídani, která je stejná jako včera, jenom Petík stihne včas odmítnout vajíčka:-) Dneska nás čeká trochu delší výlet, tak není čas příliš zahálet. Po včerejší výpravě za žraloky obrovskými a úžasnou soutěskou a vodopádem Dao se dnes totiž chystáme na Osmeña Peak (Pico Osmeña, 1013 m), nejvyšší vrchol ostrova Cebu v neuvěřitelně zajímavém pohoří, a taky největší poklad ostrova, vodopád Kawasan Falls…

Je polojasno, teplota příjemně stoupá, což je fajn vzhledem k tomu, že se chystáme do hor. Vyrážíme podél pobřeží tentokrát na sever a od jihu se to příliš neliší – vlnitá silnice, pěkné pobřeží, sem tam roztroušené domy, sem tam shluklé do vesnic nebo “městeček” typu Oslob. Jedním z nich je Boljoon, který nás donutí zastavit. Jednak je tu nádherný výhled na moře a vysoký útes, na nějž se dá částečně také vystoupat, a pak jim tu stojí nádherný, historický kostel a další ze zbytků obranného opevnění. Před ním má ještě navíc sochu José Rizal, filipínský národní hrdina, jehož nejbližším přítelem byl litoměřický profesor (viz boxík u článku z Boholu, kdy se slavilo výročí jeho popravy). Nás tu nahánějí stydlivé studentky – říct si o selfíčko se mnou se odváží, ale na Petíka si netroufnou 🙂

Jízda pak pokračuje v poklidném tempu a provoz začne houstnout až před městem Dalaguete. Pro mě tím začínají nervy, abych nás odnavigovala správně skrz město i z něj. Zvědavě pokukujeme po bloku, kde máme v mapě značený supermarket, ale žádná bomba se nekoná, vypadá to spíš jak trochu větší skladiště. Mnohem zajímavější je krajina kolem, neboť začínáme zvolna stoupat do centrální vrchoviny…

Všechno se tu krásně čerstvě zelená a přibývají obdělaná políčka. Téhle oblasti se někdy přezdívá “mísa zeleniny” a pochází odsud velké procento cebuánské produkce vitamínů, především paprik, fazolí, salátů, zelí a “hubaté zeleniny” čajotu, jehož šlahounaté keře se tu rozrůstají všude, kam jenom dohlédneme.

Také se před námi rýsují podivuhodné tvary zdejších hor, do jejichž údolí se brzy noříme. A to už je tu malá vesnice a parkoviště na úpatí samotného Osmeña Peaku. Necháváme motorku v řadě dalších a čekáme, co nás to bude stát. Malý klučina nám ukazuje kasičku na dobrovolný obnos, tak jim tam hážeme nějaký ten kov a pokračujeme po úzkém chodníku vzhůru. Kdo by si snad myslel, že tato příjemnější forma placení je to jediné, co ho zde čeká, tak ani nápad. Dva nebo tři roky nazpět se ještě na Osmeña Peak dalo vystoupat bez toho, aniž by na tom někdo rejžoval, ovšem pak přišel Instagram, návštěvnost výrazně stoupla, a místní se chopili příležitosti (čemuž se asi není co divit, ať si o tom myslí kdo chce, co chce). A tak se dnes musí každý zaregistrovat a složit poplatek 30 PS. Mám na to nějaké průpovídky, na což paní za stolkem reaguje asijskou mantrou: “Vždyť jste sem dojeli z daleka, tak musíte mít peněz jak šlupek.” Ach jo, tohle mě dokáže vždycky tak zvednout ze židle, že bych se tam s ní vydržela hádat celé odpoledne, přestože jsem kliďas a ve svý podstatě introvert. Na to ale není čas, a tak to hořce polykám, vztekle si notujeme jen s Petíkem a stoupáme po úzké, ale jasné pěšině vzhůru k Osmeña Peaku. Po pár metrech nás doráží nabídka průvodcovských služeb…

A lidí tady není zrovna málo. Jako mravenečci všichni šplháme na špičatou homoli završenou rozeklanou skálou s ostrými hranami. Podobné jsou i všechny v okolí a zdejší krajina je něco úžasného – nic podobného jsme ještě nikdy neviděli. Ostré kopce se pnou k nebesům a v údolích mezi nimi hnízdí skromné chaloupky uprostřed zeleninových políček. Navíc je odsud vidět i na kus západního pobřeží, na modré moře lemované světlou konturou pláží i malé ostrůvky nedaleko břehů. To je taková nádhera, až se chce brečet. Hlavně proto, že tohle by stálo zato si vychutnat o samotě nebo třeba ve dvou…:-)

Samozřejmě ze samotného Osmeña Peak jsou nejhezčí výhledy, a tak se tu na selfíčko stojí frontička:-) Nejčastěji se tu střídají skupiny mladých Filipínců a Filipínek, vždycky s ducajícím repráčkem, vyfešákovaní jak na focení do reklamy:-) Ti taky s těmi selfíčky zdržují nejdýl. Jinak se tu zdravíme s Bulhary a dokonce potkáváme slovenský pár Petera s Monikou, kteří žijí v Praze. A protože už jsme měsíc o rodnou (nebo aspoň příbuznou) řeč nezavadili, dopřáváme si pořádný pokec – na Osmeña Peaku, pak se potkáme znova na sousedním kopci, a z něj už jdeme společně dolů a ještě kafráme asi hodinu na parkovišti. To se tak holt někdy stane…:-)

Zároveň máme společnou cestu z hor – oni jedou zpátky do města Moalboal, my si to šineme za nimi kvůli tomu, abychom spatřili asi nejznámější vodopád Filipín – Kawasan. Ale ona samotná cesta přes hory je opět něco úžasného a my i bratia každou chvíli stavíme, abychom si vyfotili nějaký obzvlášť pěkný výhled. Jsou všude – špičaté kopce, zelená údolí, v nich jakoby náhodně rozházené vesničky, usmívající se domorodci. Trošku to tu připomíná severní Vietnam, když jsme vyjeli daleko k čínským hranicím v provincii Ha Giang. Postupně takhle sejdeme zase k moři a na okružní silnici, která už nás po chvíli dovádí k vodopádu, respektive odbočce k němu, kam už se ale na motorce nesmí.

Stojí tu velký kostel a zřejmě se v něm odehrává nějaká víkendová slavnost, parkoviště před ním je úplně nabité. Parkuje se i venku, hned vedle silnice, ovšem když si povalující, od prachu ušmudlaní chlapíci řeknou o 50 PS, tak pokračujeme směle dál (teda po tom, co jim lehce promluvíme do duše:-)). Blbý je, že to všude v okolí mají samozřejmě posichrovaný zákazama parkování. No a tak nám nezbývá než poodjet poněkud dál a holt si to dojít pěšky. Pro jistotu táhneme helmy:-) Všude po vesnici a cestě od vodopádu se courají skupinky v neoprénech, plavkách a plovacích vestách, které absolvovaly canyoningovou výpravu soutěsku řeky, která končí právě v nejvyšším stupni Kawasanu. Kousek za odbočkou že silnice platíme vstupné po 45 PS a pokračujeme ještě kus podél průzračné a líně plynoucí říčky. Kolem rostou palmy a je to tu jak v ráji, pro změnu nám to připomíná některá wadi v Ománu.

A pak dojdeme k samotnému vodopádu Kawasan, nádherné kaskádě tyrkysové body o třech hlavních a nespočtu menších, postranních stupních. Padá nám brada, jaká je to krása. Ale i z těch davů. Kam se hrabe Osmeña Peak, kde člověk musí vynaložit aspoň trochu energie:-) No jo, je sobota, čekali jsme to, ale prostě to tak vyšlo. Nejnižší a nejvyšší stupeň mají okolí zcela přizpůsobené návalu návštěvníků a jejich potřebám – betonový břeh a schody, stolky s židlemi k pronájmu, slunečníky, restaurace. Stojí nás to hodně času a trpělivosti, počkat si na okamžiky, kdy na chvilku nikdo neleze do záběru. První stupeň necháváme rovnou na později, až dav opadne (aspoň ten cachtající se, co překáží nejvíc). Pak se couráme a hledáme si místečka a úhly pro focení, protože se rychle připozdívá. Akorát že krátce před setměním se nějak úplně nedohodnem, navzájem trochu ztratíme z dohledu, a jako obvykle, já volím přesně ten nejhorší postup, takže se znova scházíme prakticky za tmy, kdy už toho moc fotit nejde. No, takhle my to občas umíme… Takže odjezd a zpáteční cesta je v poněkud nasr… atmosféře. Navíc fakt nepříjemná – včera jsme po okružní silnici jeli asi 30 km a měli toho plné kecky, dneska je to 70 a máme co dělat, abychom to někde nezahodili. Všechno nás bolí, máme hlad a žízeň, provoz na pěst, nebezpečné náklaďáky a autobusy, no prostě děs běs.

Po cestě nic moc zajímavého nepotkáme (oni to jsou většinou fakt malinkaté vesničky, co jsou rády za jednu trafiku) a v Oslobu už jsou restauračky zavřené, tak zkoušíme večerní trh. Ten se skládá z několika stánků, nebo jen rozložených grilů, přičemž všude se dělají jen malé masové špízy. Žádný večeřový zázrak to není, ale nakonec ulovíme teda na ochutnání jednu špejli se sépiemi za 50 PS (na těch není moc co zkazit, když se grilují), a pak grilovanou rybičku za 60 PS. A tak, jak jsme, čili umatlaní od ryby, zplavení z pochodu, ulepení a zaprášení z motorky, spěcháme ještě na masáž, abychom jí stihli a dneska si to dáváme s věrnostní slevičkou:-D Bude se nám po holkách sakra stýskat, až budeme zase vysedávat celé dny u počítačů a křivit si záda…

Neděle 13.1. – odjezd do Cebu, let do Manily

Budík řve v 8, jdeme na snídani, která je v neděli lepší, protože dostáváme kus margarínu (který vysloveně milujeme…) a banán, ale zase došel čaj 🙂 Banánů dokonce dostáváme extra porci, netušíc, čím jsme si to zasloužili:-D

Po 9. jedeme vrátit motorku, akorát se musí trochu dotankovat. Již jako pěší si dáváme u tety Přednasraný výbornou hovězí polívku. Nápad, že budeme do 12 něco dělat a tvořit, se nějak vytrácí v balicím šílenství. Ve 12 odcházíme, platíme 100 PS za prádlo, které nám tady vypraly a pracně usušily (když několikrát za den prší, tak prádlo schne blbě) a doplatek za zámek, i když by to po nás asi nikdo už nechtěl (viz historka z předvčerejška). Nakonec tedy Luna Oslob Travellers Inn opouštíme v klidu a míru, k oboustranné spokojenosti:-)

Na ulici po chvilce chytáme bus do Cebu, je asi půl 1, do Cebu City svištíme nějaké 3 hodiny, část cesty spíme, část se koukáme na video o thajských podnicích all you can eat, venku ubíhá stejná krajina – moře, loďky, domky, když je vesnice, tak jen ve větší koncentraci. Strašně dlouho se vlečeme kolem obchoďáku Seaside, kde postupně nastupují prodavači cetek/sladkostí a předloží vždy nejdřív srdceryvný lísteček o svém osudu, proč něco prodávají, koho tím živí + nějaké to moudro z Bible. Otec samoživitel s propiskami má o dost větší úspěch než starší bratr s bonbóny živící sourozence na studiích. Ale aspoň se snaží, nestojí a nežebrají někde na rohu.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

U nádraží, kde nás vyhodí, jezdí bus přímo na letiště, což nás uklidní, a tak si jdeme prolézt nejbližší obchoďák v honbě za nějakým jídlem. Dáváme si pizzu a ochutnáváme konečně i vyhlášenou „pochoutku“, výborný „lechon“ (pečené vepřové) s rýží a superpálivou omáčkou, zapomenout nesmíme ani na kořeněné hranolky a konečně najdeme i záchod:-D

Když se konečně zase dostaneme ven, je tma a na ulici trénují hudební tělesa na pochody v rámci svátku Sinulog, která zanedlouho vypukne a v Cebu City se slaví asi nejvíc. Chvíli to sledujeme, dřevěné xylofony občas hrajou i nějakou melodii, ale pak jim do toho spustí trubky vždycky to samé a strašně uřvané a se zbytkem dohromady naprosto bez souladu:-). Všude zvolna plynou miliony lidí, což nám nedělá úplně dobře – až moc málo životního prostoru, ještě když táhneš na zádech krosnu.

Vracíme se na nádraží a skoro 45 minut čekáme, což nám ukracuje nádražní cukrárna a její donuty, ale žádná extra sláva to není. Pak se s jiným milionem lidí narveme do autobusu a jede se… Kodrcačka městem zase trvá nepříjemně dlouho kvůli nekonečným zácpám, a následně nás bus vyhazuje ještě asi 1 km od nádraží a zbytek si musíme dojít. Baví nás vojáci v okolí budovy letiště, kteří se nás ptají, kam jdeme. Hmmm, že by na letiště…?

V první hale, kde je jen pár sedadel, zavřené záchody a ukrutné vedro, složitě přebalujeme, ovšem hned na první kontrole nám zabavují zapalovač. Ze zvyku se s policajtem dohaduju, že nechápu, když to všude na světě jde, tak proč ne tady. Až později mě Petík upozorňuje, že ono to ale na žádném letišti není povolené, jenom se to třeba tolik neřeší. No tak nic, pardon:-)

Všechno ostatní už nám projde v pohodě, mají tu pěkné záchody a podlouhlou halu vyzdobenou v duchu nadcházejícího Sinulogu. Jenom hlad nás trápí a ještě dlouho bude – na letišti nic, v letadle (Air Asia) nic, cestu raději z většiny zaspíme, a v Manile uprostřed noci taky nic. Navíc se nám nechce vycházet z haly, kdyby se venku nedalo nikde ani sednout a my se už nemohli vrátit, a tak zazevlíme na sedačkách u pásů se zavazadly, zachumláme se do skromných oděvů, co máme, a pár hodinek tu proklepeme. Až těsně před rozedněním si jdeme sednout ven, je tam nakonec pěkný koutek s lavičkami, kolem stánky, a hlavně sem svítí vycházející sluníčko a krásně nás rozehřívá (jasně, že vím, že o dvě hodiny později ho budu proklínat:-))

 Tisk článku