Místo vydání: Kladno
Naše španělské dobrodružství pokračuje na divokém severním pobřeží Asturie, kde se příroda rozhodla ukázat svou nejoriginálnější tvář. Návštěva slavných jezer Covadonga nevyšla, ale objevili jsme místa ještě kouzelnější. Připojte se k nám při hledání vnitrozemské pláže Playa de Gulpiyuri, poslechu dunění mořských gejzírů Bufones de Pría a obdivu majáků, které každodenně vzdorují mořskému příboji. Vítejte v Asturii, regionu, kde se za každým útesem skrývá nové překvapení!
Neděle 9. 10. – NEÚSPĚŠNÁ COVADONGA A NÁVRAT NA POBŘEŽÍ ASTURIE – PLAYA DE GULPIYURI, BUFONES DE PRÍA
Budíme se kolem 9 h, ale všude kolem se válí hustá mrakomlha. Zima ale není, tak jdu dělat snídani ven, za chvíli za mnou dorazí Kuba. Petík vevnitř chystá fotky na report, takže nakonec vyrážíme až před polednem. To už se konečně mraky začínají sluncem trochu rozpouštět a my i něco vidíme – krásnou hornatou krajinu podhůří Picos de Europa (pod jehož štíty jsme se podívali minule).
Sjedeme do nadmořské výšky, kde se nenocuje, ale normálně žije, a odbočíme k jezerům Covadonga, na která máme zálusk. Je to dost populární oblast horských jezer, kam se chodí na nenáročný trek. Populární je to tu právem, asi tak jako třeba dolomitské Lago di Braies. Podobně je to tu i organizované, což zjistíme záhy. A jelikož jsme si Lago di Braies zažili v srpnu 2020, tušíme i tady nějakou záludnost…
Dostat se autem k jezerům je totiž docela oříšek, především pro ty, kdo neoplývají vlastnostmi ranních ptáčat. Z městečka Covadonga k nim vede úzká, 12 km dlouhá silnice, která se ale kolem 8 – 9 h zavírá (podle toho, jak rychle se naplní horní parkoviště), a pak už po ní jezdí pouze shuttle busy. Ve městě samotném jsou za sebou 4 parkoviště, první dvě vidíme prázdná (ještě i docela daleko), třetí plné z půlky, čtvrté skoro celé. Jsou zdarma, ale lístek na shuttle bus stojí 9 € (ceny pro rok 2026 jsou stejné: dospělí – 9 €, děti 4-11 let – 3,50 €, kompletní ceník a veškeré informace najdete na oficiálním webu Asturias). Pěšky to nepřipadá v úvahu (nahoru 12 km, dolů 12 km, okruh kolem jezer cca 10 km), a tak se bohužel k jezerům nepodíváme. Možná, kdybychom někde v okolí počkali do zítřka (pondělí), tak by to asi bylo jednodušší, ale to se nám z různých důvodů moc nechce. Najít si tu ubytování není problém, ale náš nomádský způsob cestování nás táhne dál.
Samotné městečko nebo spíš vesnice Covadonga je dost pěkná, je to poutní místo s velkým kostelem, svatyní ve skále a vodopádem, ale poblíž teď parkovat nejde, a ty nedělní davy nás vysloveně odpuzují, tak přehlasujeme Kubu (který k jezerům chce a ochotně se chytá našeho nápadu, že když má bus zdarma, tak se tam pojede podívat sám) a jedeme si najít nějaké jiné pěkné místo, o které se nebudeme muset doprošovat a s nikým přetahovat.
Vracíme se na pobřeží Asturie, parkujeme a jdeme se podívat na další španělskou zajímavost. Playa de Gulpiyuri je vlastně celkem nenápadná plážička, s délkou 40 m údajně nejmenší ve Španělsku (jaká to změna oproti Riañu, kde bylo všechno největší:-)), ale to není to hlavní. Tahle pláž se nachází 100 m od moře, se kterým je propojena tunelem pod zerodovanými vápencovými skalami. A takové je tu celé pobřeží – na první pohled skalnaté, ale ani ne tak vysoké útesy, shora pokryté zelenými loukami, jinak ale děravé jak řešeto. Krasové jevy si tu daly sraz a člověk se pak nestačí divit.
Playa de Gulpiyuri je fascinující geologický útvar a jedna z nejmenších a nejkurióznějších pláží na světě. Jedná se o skutečnou vnitrozemskou pláž, která je kompletně obklopena zelenými loukami a skalisky a nemá žádný přímý vizuální kontakt s otevřeným mořem. Nachází se na východním pobřeží Asturie, nedaleko vesnice Naves, a pro svou jedinečnost byla prohlášena za přírodní památku (Monumento Natural). Její existence je kompletně závislá na přílivu a odlivu Kantaberského moře, se kterým je spojena sítí podzemních jeskyní a tunelů.
Vznik této pláže je učebnicovým příkladem krasové činnosti ve vápencovém pobřeží. Proces začal tím, že mořské vlny po tisíce let erodovaly úpatí pobřežních útesů, zatímco dešťová voda na povrchu rozpouštěla vápenec a vytvářela podzemní dutiny. Nakonec došlo k propadu stropu jedné z těchto dutin (vznikla tzv. dolina neboli závrt), čímž se vytvořila otevřená jáma spojená s mořem podzemním kanálem. To, co dnes vidíme, je tedy malá, půlkruhová pláž o délce necelých 50 metrů, napájená slanou vodou, která sem proudí podzemím ze vzdálenosti více než 100 metrů. Hladina vody na Playa de Gulpiyuri tak stoupá a klesá přesně v rytmu mořského přílivu a odlivu a vytvářejí se zde dokonce i malé vlnky.
Pokud byste chtěli vidět něco podobného, ale v mnohem větším měřítku, vydejte se do Ománu, k místu zvanému Bimmah Cave – nás kdysi naprosto okouzlilo.
U pláže Gulpiyuri trávíme docela dost času – je zajímavé sledovat, jak většinu času je tu vody málo a je klidná, ale když pak přijde od moře nějaký pořádný příboj, tak se odněkud z hloubi skály najednou vyvalí úplná povodeň, a běda tomu, kdo by se ve sladké nevědomosti přiblížil až moc. No a naše dítě má samozřejmě nezkrotnou touhu se jít koupat, tak ho necháme chvíli opatrně ráchat u kraje (poté, co si zmáchal kraťasy) a Petík si může zatím v klidu fotit a poslat i drona, aby to tu omrknul. Zpátky k autu se pak vracíme jinudy, takovým okruhem, a potkáváme tu krásné, silné koně, jak se popásají na stále ještě zeleňoučké travičce.
Tenhle typ pobřeží zdaleka není jen na jednom místě, už jsme se s ním setkali třeba u Bufones de Arenillas, a teď nás čekají další – Bufones de Pría. Jedeme 10 km a parkujeme u neméně dramatického ústí řeky Rio Guadamía. Vypadá jako umělý kanál, ale stále lemovaný vápencovými skalami. V mapě je někde dole pod nimi značená pláž, což si neumíme představit, ale nevadí. Šlapeme chvíli podél řeky, a pak se odpojujeme a pokračujeme směrem na východ podél pobřeží. Brzy jasně vidíme a slyšíme to, za čím jsme sem přišli – mohutný hukot a vodní tříšť vylétající odněkud z hlubin skal. Podrobný popis toho, co to jsou bufones neboli blowholes, najdete v článku o Bilbau a okolí, anebo o ománském jihu a Mughsaylu, kde jsme se s tímto fenoménem setkali úplně poprvé.
Bufones de Pría je nejznámější, nejrozsáhlejší a nejpůsobivější uskupení mořských gejzírů (bufones) na pobřeží Asturie. Nachází se na západním okraji pláže Playa de Guadamía, poblíž vesnice Llames de Pría, a je snadno dostupné po malebné pěší stezce vedoucí po hraně útesů. Tento přírodní div je výsledkem tisícileté eroze vápencového podloží, kde moře na úpatí útesů vyhloubilo jeskyně a současně dešťová voda z povrchu vytvořila vertikální komíny. Když se tyto dva systémy propojily, vznikly desítky otvorů, kterými za vhodných podmínek explozivně tryská mořská voda. Celá oblast byla pro svůj mimořádný význam a geologickou hodnotu vyhlášena za přírodní památku.
Dramatičnost Bufones de Pría spočívá v jejich síle a koncentraci. Pole gejzírů se táhne v délce několika set metrů a za ideálních podmínek vytváří ohromující a hlasitou podívanou. Z otvorů v zemi šlehají gejzíry vody a pěny do výšky přes 20 metrů, doprovázené hlubokým, dunivým řevem, který je slyšet na velkou vzdálenost a otřásá zemí pod nohama. Síla výtrysků je taková, že může být extrémně nebezpečná. Krajina na vrcholu útesů je přitom mírná a travnatá, což celý zážitek ještě umocňuje. Vše je navíc zasazeno do nádherné pobřežní scenérie s výhledem na Kantaberské moře.
Jsou tu dva nebo tři opravdu velké bufony a kolem spousta menších, ze kterých to sem tam zahučí. Procházíme se kolem, posloucháme, občas se lekneme, fotíme a natáčíme. Postupně se vydáváme po skalnatém útesu dál a výš na kopeček nad bufony. Je na ně super výhled i bez drona, a celkově o pobřeží ani nemluvě – prostě pohádka. Dole u bufonů s námi bylo i pár dalších zvědavců, ale sem nahoru už jdeme úplně sami, a stejně tak si můžeme užívat další ostrou propast a dlouhý zářez do útesu (Pozo de las Grallas), kde si odlovíme kešku. K autu se pak vracíme zase trochu okruhem, ale hlavně celkem svižně, protože od hor se sem valí těžké, černé mraky.
Podvečer opravdu přinese přeháňku, naštěstí nijak silnou ani dlouhou, každopádně nás hledání místa na spaní zavede zase kousek zpátky do vnitrozemí. Vyjíždíme lehce do kopců, ale bývalý kamenolom nabídne klid, soukromí a úplně v pohodě rovný povrch. Jo a taky pořád dost dobrý výhled:-) V klidu, za světla si uděláme večeři a lehce vegetíme venku, než nás ušlapané nohy donesou do hajan.
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Pondělí 10. 10. – CABO DE SAN LORENZO, MAJÁK NA CABO PEÑAS, PLAYA DEL SILENCIO
Když před 8 h vstávám, je světlající obloha celkem jasná, ale postupně se zase spíš zatáhne. Výhled pod námi je parádní pořád. V klidu se venku nasnídáme, Petík vyvolává fotky, abych je mohla po cestě popisovat. Ranní start je celkem dobrý, ale nakonec stejně zvedáme kotvy až v 10 h.
Bohužel dešti nemáme dneska šanci ujet a chytá nás hned záhy, krátce před městem Gijón. Tohle město nás dopředu moc nezaujalo, takže nějaké courání civilizací úplně neplánujeme, ale zajedeme se podívat na menší poloostrov na jeho předměstí – Cabo de San Lorenzo. Na vrcholu skalnatého výběžku tu mají pěkný park, takové příjemné, odpočinkové místo s lavičkami, zvláštními sochami a neméně zvláštní rozhlednou Mirador de la Providencia. Vypadá totiž jako velká betonová příď lodi. Značně ošuntělá. Tak aspoň že ten výhled za to stojí, i když se kvůli dešti nezdržíme dlouho.
Gijón je pro nás tedy nakonec hlavně místem pro doplnění zásob. Když máme za sebou tour po třech obchodech a nejlevnější benzínku široko daleko, můžeme si tento bod vesele odškrtnout a pokračovat. Akorát že už je 14 h pryč…
V 15 h dorážíme na nádherné místo, k majáku Faro de Cabo Peñas. Mraky jsou fuč, trochu pofukuje, ale slunce krásně hřeje, takže při vaření oběda jdeme do triček. Dělám polévku z rybího vývaru, jednoho kusu ryby a trochu mražené zeleniny. Druhý chod jsou pak uvařené a opečené ryby a dušená zelenina. Trvá to šíleně dlouho a žere nás přitom asi milion much najednou, ale je z toho královská hostina, a ještě na tak krásném místě.
Faro de Cabo Peñas je aktivní maják, který se tyčí na stejnojmenném mysu, nejsevernějším bodě celého autonomního společenství Asturie. Jedná se o nejvýznamnější, největší a nejdále dosahující maják na pobřeží Asturie, který je v provozu nepřetržitě od roku 1852. Mys samotný je dramatický pevninský výběžek tvořený tmavou křemencovou skálou, jehož majestátní útesy padají z výšky přes 100 metrů kolmo do vln Kantaberského moře. Díky své exponované poloze je tento maják klíčovým navigačním bodem pro lodní dopravu a symbolizuje drsnou, ale podmanivou krásu tohoto pobřeží.
Celá oblast mysu byla pro svůj jedinečný ekologický a krajinný význam vyhlášena Chráněnou krajinnou oblastí (Paisaje Protegido del Cabo Peñas). Je to divoká, větrem ošlehaná krajina, která je významným hnízdištěm mořských ptáků, zejména kormoránů a různých druhů racků. Pro návštěvníky je zde vybudována rozsáhlá síť dřevěných chodníků a stezek, které vedou podél hrany útesů a umožňují bezpečně obdivovat dechberoucí panoramatické výhledy. Za jasného počasí se odtud otevírá pohled na pobřeží Asturie, táhnoucí se od Avilés na západě až po Gijón na východě. Místo je esencí asturské pobřežní krajiny – spojení zelených pastvin, dramatických útesů a nekonečného oceánu.
Praktické informace:
- Maják a návštěvnické centrum: Samotný maják je v provozu a jeho věž není přístupná veřejnosti. V přilehlých budovách se však nachází Centro de Interpretación del Medio Marino de Peñas, což je návštěvnické centrum a muzeum zaměřené na historii majáku, mořskou biologii, geologii útesů a slavné lodní vraky v této oblasti. Vstup do centra je zpoplatněn.
- Přístup a parkování: K mysu vede silnice z nedalekých měst Luanco a Avilés. Přímo u majáku se nachází velké bezplatné parkoviště, které však za slunečných víkendů může být plné.
- Stezky a vyhlídky: Síť dřevěných chodníků umožňuje nenáročnou procházku s fantastickými a bezpečnými výhledy. Vzhledem k výšce a strmosti útesů je nezbytné držet se vyznačených stezek.
- Doporučení: Na mysu téměř neustále fouká silný vítr, a to i za slunečného počasí. Větrovka je prakticky nutností v jakémkoli ročním období. Návštěva při západu slunce je obzvláště působivým zážitkem.
Zajímavé je, že když jsme přijeli, byli jsme tu skoro sami, jak ale skončí siesta, tak otevře muzeum v majáku a začne se to tu plnit lidmi (zrovna ve chvíli, kdy potřebuju nějak nenápadně vylít špinavou vodu od nádobí). Po obědě přichází na řadu důkladnější průzkum okolí, a tak se jdeme k majáku také podívat. Mořské muzeum stojí 1 € (aktuální ceny jsou k dispozici na oficiálním webu muzea), ale nesmí se tam fotit ani točit a expozice venku jsou popsané jen španělsky, takže uvnitř možná taky, tak nakonec dovnitř nejdeme. Vydáme se místo toho na naučnou stezku po útesech kolem majáku, kde jsou úžasné výhledy na skalnaté pobřeží a ostrovy. O jednom místě se chvíli dohadujeme, jestli se tam mrskají delfíni nebo velryba nebo skála. Ale asi je to skála.
Někdy po 18 h odjíždíme a před hledáním noclehu se chceme ještě podívat na jednu pláž – Playa del Silencio. U silnice nad dlouhým schodištěm k pláži potkáváme českou dodávku (jejíž osazenstvo se asi nechce družit, a tak pro jistotu ani nezdraví) a od ní sejdeme po schodech na menší, oblázkovou pláž. Za přílivu se dokonce pod vysokým skalním útesem zužuje na pouhých pár metrů. My zatím trochu prostoru máme, a tak se kocháme, Petík fotí úžasné útesy a ostrůvky kolem, a šum vln doprovází jemné chrastění kamínků. Kubíka při cestě po schodech vrcholně zaujme spousta malých šnečků nalepených na zábradlí.
Popojedeme jen kousíček na jedno vytipované místo, ale je to moc ve vesnici, tak pokračujeme dál, víc do kopců. Už za tmy se vyplazíme k maličkaté kapličce, kde nakonec zůstaneme. Jelikož už na Playa del Silencio začalo lehce poprchávat, tak nejdřív usteleme, a pak si dáme studenou večeři v autě – bagety se šunkou, sýrem, jamónem a olivami. Olivy neprozřetelně načneme jako první a naše ani ne tříleté dítě je vyluxuje skoro celé samo. Jako dezert máme puding – a to by bylo, abychom se z toho nepo…:-) Pak pohádka a jde se spinkat.
Jinak samozřejmě od chvíle, kdy jsme rozestlali a vytáhla jsem jídlo, už neprší, ale co už – byl větší oběd, tak studená večeře nikoho nezabije.
Úterý 11. 10. – PLAYA DE CAMPIECHOS, CASCADA DEL CIOYO, FARO ISLA PANCHA
Vstáváme kolem 8:30 a snídáme uvnitř, když po silnici okolo projedou policajti, otočí se a jedou zpátky. To nám na chvíli vyžene oči navrch hlavy, ale když o nás nejeví zájem a ani nevidíme, že by si fotili SPZku, tak se uklidníme. Přeci jen parkujeme víceméně na louce – vedle nás je malá kaplička a o kousek výš ve svahu stojí tradiční seník, jaký jsme viděli třeba ve skanzenu v Riañu nebo na každém druhém pozemku v horách a vedle chalup ve vesnicích.
Kuba má sek, že se musíme vrátit domů, protože jsme tam nechali míč. Dostane na cestu housku s marmeládou a popis, jak se dostat na vlakové nádraží, a pak vlakem do ČR. Chvíli to vypadá, že by opravdu odešel, ale pak si to chlapec moudře rozmyslí:-)
V 10 h odjíždíme, je zataženo, ale neprší, dokud nenajedeme na dálnici. Když dojedeme na pláž Campiechos a zaparkujeme, ještě chvíli čekáme a samotný déšť naštěstí rychle přestane. Mlha od mraků nebo od moře je tu ale pořád a válí se nad pobřežím. Na druhou stranu skalnatým útesům to dodává perfektní dramatičnost. Líbí se nám jeden výjev, co jsme našli na netu, ale v reálu takový obraz nejsme schopní najít, ani když pláž postupně celou projdeme (a to není nijak veliká). Místo toho si odnášíme plné kapsy nádherně pruhovaných kamenů, které celou pláž pokrývají a opět krásně „šustí“, když se po nich převalí vlnka a rozkutálí je. (A dodnes je mám v květináčích na balkoně.)
Následuje delší přejezd zase trochu víc do vnitrozemí a do nenápadných, ale ostrých hor. Prostě jsou to jako kdyby kopce, žádné velehory, s hodně smrkovými a eukalyptovými školkami a rozesetými farmami, ale stoupání a klesání po nic moc silnicích je tu všude docela brutální. Dojedeme ke Cascada del Cioyo, na parkovišti jsme sami a už to tak i zůstane. Akorát že plánovaná 400 m procházka k vodopádu je ve skutečnosti brutální sestup lesem po cestě jištěné lanem (mokrým, slizkým, ale užitečným). Vodopád je velký, vody má dostatek, focení je skvělé. Cestou zpátky trháme pár hříbků a sbíráme pár kaštanů. Krpálem nahoru to jde lépe, než bychom bývali čekali. Na parkovišti je příjemné teplo, a tak rozkládám vaření, protože máme od včera koupené maso a (roz)mraženou zeleninu. Řešíme, jak asi upečeme kaštany, že jedině, až půjde někde rozdělat oheň, tak je hodit do popela, ale pak nás osvítí nějaký duch svatý a nás napadne je zkusit normálně uvařit ve vodě. Hele a ono to funguje! Jako pečené jsou pečené, ale i ty vařené se dají krásně oloupat a svojí charakteristickou chuť mají. Tak jó, to bude ta cesta po Španělsku zase o něco veselejší! Po 16 h máme dojedeno, sklizeno a přes další hory se vracíme na pobřeží. Kuba to zalomí během prvních 5 minut.
Další místo je jedno z těch, která se nám zaryla hluboko pod kůži (nebo aspoň na sítnici), protože ten výjev jen tak nezapomeneme. Podobně jako u Gaztelugatxe jde o malý ostrůvek lemovaný skalami, spojený s pevninou mostem. Stojí na něm dva majáky – původní, který má i domek správce a dnes je z něj hotýlek, a novější, ten klasický, pruhovaný, těžce fotogenický model. Jmenuje se to tu Faro de Ribadeo nebo Faro Isla Pancha/Faro de Illa Pancha a je to místo, které bych chtěla na stará kolena koupit a dožít tady. Akorát to moře dělá docela rámus:-) Pro ty, kdo by si tohle místo chtěli užít déle, je tu samozřejmě možnost ubytování v přilehlém městě Ribadeo.
Isla Pancha je malý, skalnatý ostrov u ústí řeky Ría de Ribadeo, která označuje hranici mezi Galicií a Asturií. Ostrov je spojen s pevninou úzkým betonovým mostem a slouží jako strážce vstupu do důležitého přístavu Ribadeo. Jeho největší zvláštností a hlavním lákadlem je skutečnost, že se na něm nacházejí hned dva majáky. Tento fakt, spolu s drsnou, větrem ošlehanou scenérií, z něj činí jeden z nejfotogeničtějších a nejcharakterističtějších bodů na celém pobřeží Asturie a Galicie.
Starší z obou majáků je okouzlující, čtvercová budova z roku 1857 s fasádou zdobenou modrými kachličkami. Poté, co byl postaven modernější maják, byl tento původní vyřazen z provozu. Jeho osud je však unikátní – byl citlivě zrekonstruován a přeměněn na dva exkluzivní turistické apartmány, což nabízí jednu z mála příležitostí v celém Španělsku, jak doslova přespat na majáku. Nový maják, postavený v roce 1980, je vyšší, typicky válcová věž s černo-bílými pruhy, která je plně automatizovaná a nadále plní svou klíčovou navigační funkci. Isla Pancha tak v sobě dokonale spojuje historickou památku, moderní technologii a unikátní turistickou atrakci.
Bez spícího Kuby se jdeme podívat k majáku, a později už s ním blbneme různě kolem originální vyhlídky, když Petík fotí. Ty dlouhé kompozice se tu mimořádně daří, tak schválně koukněte do galerie pod článkem;-) S Kubíkem mimo jiné také sledujeme, jak sem kamion přiveze a vyloží velký grejdr, což mě nadchne, protože tohle zařízení vidím konečně naživo a už si nemyslím, že by si to tvůrci Kubovy knížky Svět techniky úplně vymysleli:-)
Večer se ještě zastavíme v nedaleké Mercadoně, a na noc se odebereme na útesy o kus dál. Je tu klid (kromě rozbouřeného moře), jenom strašná mlha/mraky/tříšť. Dochází bomba, takže i blbý brambory a medailonky na pánvi trvají snad půl hodiny, ale pochutnáme si, to zas jo. Spát se jde po dvou pohádkách a s Pokáčem a dlouhým převracením skoro o půlnoci. My si pak ještě dopřejeme potěšení pro dospělé – tabulku čokolády, plánujeme a dopisujeme deník a 1:30 padla:-)
Nejčastější dotazy
Dostat se k populárním jezerům Covadonga vyžaduje dobrou logistiku, zejména pokud nejste ranní ptáčata. Úzká, 12 km dlouhá silnice z městečka Covadonga se totiž uzavírá pro soukromá vozidla obvykle mezi 8. a 9. hodinou ranní, nebo jakmile se naplní horní parkoviště. Poté je doprava zajištěna výhradně shuttle busy, které vyjíždějí ze čtyř záchytných parkovišť v údolí. Lístek pro dospělého stojí 9 € a pro děti od 4 do 11 let 3,50 € (ceny 2026).
Pokud se rozhodnete pro návštěvu v exponované časy, jako jsou neděle nebo svátky, připravte se na velké davy turistů. Pěší výstup z městečka k jezerům měří 12 km jedním směrem, což z něj spolu s okruhem kolem samotných jezer dělá velmi náročnou celodenní túru. Doporučujeme proto dorazit buď velmi brzy ráno, nebo využít organizovanou autobusovou dopravu, jejíž aktuální ceník a řád vždy najdete na oficiálním webu Asturias.
Playa de Gulpiyuri je fascinující přírodní úkaz, který jsme si nemohli nechat ujít. Jde o skutečnou vnitrozemskou pláž, která leží asi 100 metrů od pobřeží a je ze všech stran obklopena zelenými loukami a skalisky. S mořem nemá žádný přímý vizuální kontakt, přesto je s ním propojena sítí podzemních jeskyní a tunelů vyleptaných do vápencového podloží. Díky tomu je její existence zcela závislá na přílivu a odlivu Kantaberského moře.
Když nastane příliv, slaná voda proudí podzemím a zaplní tuto malou, zhruba 40 metrů dlouhou plážičku, kde se dokonce tvoří i mírné vlnky. Při silném příboji může být přítok vody velmi prudký a nečekaný. Je to ideální místo pro pozorování krasových jevů v praxi, a i když je pláž maličká, její unikátnost ji zařadila mezi chráněné přírodní památky Španělska.
Bufones de Pría představují jedno z nejpůsobivějších seskupení mořských gejzírů na asturském pobřeží. Jde o svislé komíny ve vápencových útesech, které propojují povrch země s mořskými jeskyněmi u paty útesu. Za vhodných podmínek, kdy je moře rozbouřené a přichází příliv, tlačí vlny vzduch a vodu těmito komíny vzhůru, což vytváří efektní vodní gejzíry tryskající do výšky až 20 metrů.
Návštěva tohoto místa je silným smyslovým zážitkem. Kromě vizuální podívané vás ohromí hluboký dunivý zvuk a vibrace země pod nohama, které doprovázejí každý výstřik vody. Celá oblast je protkána stezkami vedoucími po hraně útesů, odkud jsou fantastické výhledy na oceán. Je však nutné dbát zvýšené opatrnosti a nepřibližovat se k otvorům příliš blízko, protože síla a nepředvídatelnost tryskající vody mohou být nebezpečné.
Cabo Peñas je nejsevernějším bodem Asturie a nabízí drsnou krásu v podobě více než 100 metrů vysokých křemencových útesů. Dominantou mysu je aktivní maják Faro de Cabo Peñas, který je v provozu od roku 1852. V jeho budovách najdete návštěvnické centrum zaměřené na mořskou biologii a historii námořnictví (vstup stojí 1 €). I když samotná věž majáku není přístupná, okolí nabízí skvělou infrastrukturu v podobě dřevěných chodníčků, které umožňují bezpečný pohyb po hraně útesů.
Při návštěvě počítejte s tím, že na mysu téměř neustále fouká silný vítr, a to i za slunečného počasí, takže větrovka je nezbytností. Oblast je také významným hnízdištěm mořských ptáků, které můžete pozorovat z mnoha vyhlídek. Pro cestovatele s obytnými vozy je dobrou zprávou velké bezplatné parkoviště přímo u majáku, které slouží jako skvělý výchozí bod pro procházky.
Faro Isla Pancha je jedním z nejfotogeničtějších míst, která jsme během naší cesty navštívili. Nachází se na malém skalnatém ostrůvku spojeném s pevninou úzkým mostem. Unikátní je především tím, že zde stojí hned dva majáky vedle sebe. Starší, čtvercová budova s modrými detaily z 19. století byla citlivě zrekonstruována a dnes slouží jako luxusní ubytování, zatímco novější, černo-bíle pruhovaná věž z roku 1980, stále zajišťuje navigaci lodí do přístavu Ribadeo.
Místo je ideální pro milovníky dlouhých expozic a dramatické krajiny. I když je samotný ostrůvek s majáky často uzavřen za bránou (pokud nejste hosty hotelu), z pevniny a okolních vyhlídek se nabízejí úžasné pohledy na rozbouřené moře a skalnaté pobřeží Mariña Lucense. Je to místo, kde se drsný oceán setkává s klidným ústím řeky, což vytváří nezapomenutelnou atmosféru.
Návštěva vodopádu Cascada del Cioyo ve vnitrozemí je určena spíše pro zdatnější turisty. Ačkoliv je vzdálenost z parkoviště k vodopádu relativně krátká, cesta zahrnuje velmi strmý sestup hustým lesem. Trasa je na mnoha místech jištěna lany, která jsou vlivem vlhkého prostředí často slizká, ale pro bezpečný pohyb naprosto nezbytná. Pevná obuv a trocha fyzické kondice jsou zde nutností.
Odměnou za náročný sestup je však pohled na mohutný a vysoký vodopád v hlubokém údolí, u kterého budete pravděpodobně úplně sami. Okolní příroda je divoká a nedotčená, ideální pro fotografování a relaxaci mimo hlavní turistické trasy. Pokud budete mít štěstí jako my, můžete v okolních lesích narazit i na jedlé kaštany nebo houby, což jen umocní zážitek z tohoto skrytého asturského klenotu.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 739 m
Min elevation: -1 m
Average speed: 47.78 km/h
Total time: 09:06:52
Loading...
