Tak a je to tady. Na řadu přišel poslední článek našeho čtyřměsíčního roadtripu po zemích Balkánského poloostrova. Píše se lehce i těžce zároveň. Těžce, protože tu končí jedna důležitá etapa našeho společného rodinného života. Těžce ale i z toho důvodu, že sdružit průjezd několika zeměmi během pár dní, téměř bez zastávek, jen s pár zajímavými místy, a z toho je každé v jiné zemi, to je skoro nadlidský úkol. Lehce se píše z jednoho jediného důvodu – s tímto deníkem jsme už strávili opravdu hodně času a těšíme se, že jej budeme mít konečně hotový a budeme se moci přesunout k dalšímu dobrodružství. Berte tedy tento zápis třeba jako tip na zastávky, až se na Balkán svým autem vydáte vy sami a budete si chtít při dlouhé cestě někde na chvíli protáhnout nohy;-)

Úterý 9. 8. – PŘES ČERNOU HORU K MEANDRŮM ĆEHOTINY

Země, do které bez problémů vstupujeme už podruhé během našeho Balkánského putování, a jejíž charakteristickým prostředím jsou hory v jakékoliv podobě, je Černá Hora. Když navzdory našim obavám žádný celník nezkoumá, jestli náhodou nevezeme nějaké vlastní jídlo (samozřejmě vezeme, narvané auto), a bez okolků nás pustí do své země, projíždíme krásnou, divokou krajinou. Trochu nám to tu připomíná Rumunsko – obklopují nás zelené louky, občas tečkované nahnědlými pyramidkami – stojany na sušení sena. Roztroušené domy jsou většinou velké, zřejmě několikagenerační, žádné chudé pastoušky.

Děláme jenom dvě rychlé zastávky, a sice jednu, abychom nabrali vodu, a druhou ve městě Berane v supermarketu, protože všechno to jídlo, kterým máme nacpané auto, nám stejně nevyhovuje na rychlou svačinu do ruky:-D Petík přijde po dlouhé době z obchodu celkem vysmátý, protože zase jednou bylo z čeho vybírat. Poobědváme chleba a housky s čerstvou šunkou a máme i zásobu masa na večeři (a zítřejší oběd).

No a pak to zase valíme na sever a trochu na západ, zpíváme si (tentokrát „písničky, co zpíval děda Míša“), projedeme několik bouřek, až nakonec kolem 18 h zakotvíme na kupodivu zatím suchém parkovacím plácku uprostřed keřů. Jsme totiž na jediném místě, které jsme si v Černé Hoře vyhlédli pro zastavení – u vyhlídky na meandry řeky Ćehotiny. A je to teda velká paráda! Fotíme, droníme, Kuba se trochu vyblbne, jinak je dneska úplně zlatý a vydrží mu to do úplného konce dne – je to statečný cestovatel!

Meandry Ćehotiny, Černá Hora

Řeka Ćehotina, pramenící v pohoří Stožer v Černé Hoře, je pravostranným přítokem Driny. Na své pouti dlouhé 125 km protéká Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou, kde se vlévá do Driny u města Foča. Je známá svou divokou krásou, čistou vodou a bohatou historií. V horním toku protéká hlubokými kaňony a vytváří malebné meandry, které jsou oblíbeným cílem turistů a fotografů.
Meandry Ćehotiny u města Pljevlja jsou jedním z nejkrásnějších úseků řeky. Řeka zde vytváří sérii ostrých zákrutů a smyček, které se vinou údolím obklopeným hustými lesy a pastvinami. Výhled na meandry se pro vás stane nezapomenutelným zážitkem, ať se sem dostanete v jakoukoli roční dobu. Vyhlídka je snadno dostupná autem a je ideální pro krátkou zastávku na cestě Černou Horou.
Oblast kolem řeky Ćehotiny je také bohatá na kulturní a historické památky. V blízkosti meandrů se nachází město Pljevlja s Husein-pašovou mešitou ze 16. století a klášterem Svaté Trojice, který je jedním z nejvýznamnějších pravoslavných klášterů v Černé Hoře. Nedaleko se také nachází Titova šuma – viz níže.
Řeka Ćehotina je důležitým zdrojem pitné vody pro oblast Pljevlja a okolí. V minulosti byla využívána k plavení dřeva a pohonu mlýnů. Dnes je oblíbená mezi rybáři, kteří zde loví pstruhy a další druhy ryb. Řeka je také vhodná pro rafting a kanoistiku, zejména v jarních měsících, kdy je hladina vody vyšší.
Oblast meandrů Ćehotiny je součástí chráněné krajinné oblasti a je domovem mnoha druhů rostlin a živočichů. Můžete zde spatřit vzácné druhy ptáků, jako je orel skalní nebo čáp černý, a také savce, jako je medvěd hnědý nebo vlk. Pro milovníky přírody a outdoorových aktivit je tato oblast skutečným rájem.

Plácek, kde parkujeme, je hezky rovný a před pohledy od silnice schovaný za křovím, a tak se rozhodujeme, že tu dnes už zůstaneme. Rychle se pouštím do večeře, protože to kolem nás hřmí hned na několika frontách. Během večera se sem přijedou podívat další dvě rodiny, jedna je z nás dost vysmátá a několikrát se zdravíme (Kuba ukázkovým „Helou!“). Petík využívá klidu pro své pracovní povinnosti, Kuba jezdí vším možným všude možně, já chystám brambory a vepřové medailonky s omáčkou ze zeleného ajvaru. Kuba dobrovolně zalejzá kolem 21 h a je za chvilku tuhý, my se k němu přidáme po 22 h. Poslední myšlenky před usnutím tak patří všem těm skvělým vzpomínkám, které si odvážíme z Černé Hory: parádní výhledy v pohoří Durmitor a nad i v kaňonu Tary, jednom z nejhlubších na světě, místy přelidněný, ale úžasný Kotorský záliv, ale i zbytek skvělého černohorského pobřeží, divoké a člověkem téměř nedotčené břehy největšího balkánského jezera – Skadaru a hory na opačné straně země – Komovi a Prokletije.

Středa 10. 8. – TITOVA ŠUMA, BOSENSKÉ NÁKUPY A FOTBÁLEK U PŘEHRADY SNJEŽNICA

Budíme se do zamračeného, ale teplotně velmi příjemného rána, všichni dobře vyspaní. Dáme si snídani a Petík pak do 10 h musí pracovat, my s Kubou zabalíme a kopeme si s míčem, ať se chlapec trochu vyběhá. Přijde se na nás podívat děda ze sousedství, když vede krávu na pastvu. Prohodíme pár slov, ale když vidí, že to s námi na nějakou velkou debatu nevypadá, tak zase odchází.

Po 10 h odjíždíme, ale zastavujeme hned nedaleko, kvůli kešce u krajinného nápisu “TITO”, což jsou stromy vysazené do tvaru podpisu jugoslávského prezidenta – je to vidět na mapě nebo ze vzduchu, v terénu to poznat nejde. V Google mapách se dá najít pod názvem “Titova šuma – Titov potpis“.

Titova šuma – Nápis „TITO“ tvořený vysázenými stromy nebo keři je jedním z pozoruhodných příkladů tzv. geoglyfů a památníků, které vznikaly po celé bývalé Jugoslávii na počest Josipa Broze Tita, dlouholetého prezidenta a symbolu jugoslávského socialismu – nejčastěji ve výročí jeho narození. K tomuto účelu byly vysazovány stromy nebo keře, případně nápis mohly tvořit poskládané kameny.
Tyto památníky dnes slouží jako připomínka minulosti, symbolizují dobu jugoslávské jednoty a často vzbuzují nostalgii i kontroverze. Některé z nich jsou stále udržovány místními komunitami, jiné byly odstraněny nebo zničeny v důsledku změn politického klimatu po rozpadu Jugoslávie.
Háj nedaleko města Pljevlja vznikl v roce 1977, na počest Titových 85. narozenin. Stromy byly vysázeny v přesném tvaru jeho podpisu, což je unikátní nejen v rámci Černé Hory, ale i celé bývalé Jugoslávie. Místo je dodnes udržované a je považováno za významnou krajinnou i kulturní zajímavost, která připomíná éru jugoslávského státu.
Titova šuma je dobře viditelná zejména z výšky nebo na satelitních snímcích. Místní média i veřejnost ji často zmiňují jako „historii psanou v krajině“ – podpis, který je rozpoznatelný každému, kdo vyrůstal v Jugoslávii.

Jakmile vyrazíme dál, ocitáme se brzy zase ve vyšších horách. Je zataženo, ale neprší, takže na dlouhou jízdu celkem ideální. Na hraniční přechod do Bosny a Hercegoviny je to asi 50 km a celnice obou států jsou zase od sebe docela daleko, na opačných svazích hory. Hlavně u té bosenské si připadáme jako Tři veteráni, když překračovali hraniční přechod do království Monte Alba (akorát že my jedeme z Monte Negro) – je tu jedna budka, jeden celník a závora na ruční pohon. Aspoň že po nás celník nechce “tu s velbloudem”:-)

Zemí, kterou jsme si na své balkánské cestě oblíbili asi nejvíc, Bosnou a Hercegovinou, pak projíždíme bez významnějších zastavení (akorát v Goražde a v Tuzle zkoušíme supermarkety a nakupujeme už i trochu suvenýry – třeba bosenskou kávu a nádobí na její správnou přípravu – správná džezva a minikalíšky nám zatím ve sbírce chyběly:-)). Snažíme se držet co nejkratší trasy podél srbské hranice na sever, ke hranici chorvatské. Je to tu pořád taková vysočina s roztroušenými vesničkami, které už ale nevypadají tak blahobytně jako v Černé Hoře, spíš jen obyčejněji. Určitě by se tu našlo i něco zajímavého na prohlédnutí, vždyť Bosna má tolik krásných míst, tak to by bylo, aby nebylo i něco tady na východě. My ale potřebujeme trošku kopnout do vrtule, a tak to dnes valíme a po cestě vzpomínáme na všechna ta nádherná místa, která jsme v Bosně viděli: nádherné vodopády na řece Uně, několik úžasných pramenů a vodopádů kolem Bihaće, roztomilé vodní mlýnky na Plivě, vysokohorská jezera, například kouzelné Prokoško, originání válečný památník ve formě zříceného mostu a zbytku železnice v Jablanici, hlavní město Sarajevo a zbytky sportovišť z Olympiády 1984, vesnici doslova na konci světa –Lukomir, famózní historické město Mostar a celý kamenný Počitelj, dechberoucí údolí řeky Trebišnjica v čele s Tvrdošským monastýrem i překrásné svahy v pohořích Zelengora a Sutjeska.

Děkujeme za podporu ❤️

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.

Koupit kafíčko

Na večer dorážíme k nenápadné přehradě Snježnica. Vedlejší stejnojmenná vesnice je spíš taková osada, trochu neutěšená, ale spací místo je ještě kus od ní, takže žádné obavy nemáme. Parkujeme nakonec na betonovém platu přímo na břehu, v měkkém večerním světle vaříme večeři a s Kubou si přijde zakopat míčem malý místní chlapeček. Škoda, že ráno musíme zase dál, protože by z těch dvou určitě byli kámoši jak hrom:-)

Čtvrtek 11. 8. – PAMÁTNÍK VE VUKOVARU, SPANÍ POD RUINOU CHRÁMU V MAĎARSKU

Brzy ráno slyšíme přijet pár rybářů, jinak je u přehrady klid a mír. Vstáváme kolem 7 h, je jasno a příjemné teplo. Dáme si snídani a půlku obrovského melouna, co jsme včera koupili. Není ale vůbec dobrý – částečně je nezralý a částečně už moučný. Zvládneme malou koupačku v jezeře – Kuba se do lehce brčálníkové vody vrhne nadšeně celý, my aspoň nohy, a pak můžeme zase vyrazit.

Brzy nás čeká loučení s další zemí, a tak je potřeba se před dražším středoevropským prostorem ještě trochu zazásobit. V nejbližší vesnici Lopare tankujeme plnou nádrž, abychom zjistili, že u všech dalších benzinek dál po cestě je nafta ještě levnější – no jak jinak:-)

A podobně, jako jsme náš pobyt v Bosně zahájili, tak ho i zakončujeme, a v posledním městě Brčko si děláme odpočinkovou polední pauzu v obchoďáku Bingo. Po menším nákupu potravin se usazujeme v kavárenské části, objednáváme cappuccina a citronádu a Kubovi necháváme volnost si trochu užít v hracím koutku – snad ho tady tentokrát nepotká žádná nehoda:-) Daří se, místo nehody si tu udělá kámošku Emu, od které dokonce dostane hopíka. Proti mezinárodní družbě nic nemám, jenom nám její rodiče trochu kazí výchovnou morálku, když se Ema vozí na placeném elektronickém, blikajícím čemsi, a pak ještě z automatu na peníze loví ty hopíky. Ještěže to naše dítě (zatím) není na tyhle věci chytlavé…

Průjezd odpoledním městem je z kolony do kolony, a to ještě ani nejsme u hraničního přechodu. Potřebujeme se stylově rozloučit s tím pravým Balkánem, a tak skočím do pekárny pro poslední burky. Teda my tomu říkáme hromadně burky, ale ve skutečnosti je to složitější (a pestřejší) – za ty 4 měsíce už jsme se naučili bezpečně rozlišovat, že co se jmenuje burek, je s masem, čemu říkají sirnica, to je někdy se slaným sýrem a jindy s tvarohem, no a krompir má náplň bramborovou. Vynikající jsou všechny, takže jakmile to v nás zmizí, tak už jen lituju, že jsem jich nenakoupila víc – jak by se po cestě hodily:-)

Brčko je hraniční město a hraniční přechod má přímo uprostřed. Rozhodně je dobře sem přijet po hlavní ulici, což se nás navigace snaží donutit, ale my máme svojí hlavu a přijedeme k frontě úplně špatně z vedlejší ulice. Dostat se pak do správné linie a projet hranicí je docela očistec. Jenom doufáme, že celníci jsou třeba trochu pod tlakem nedělat hloubkové kontroly a odbavovat auta rychle. Pracovat tady nebo zajíždět na parkoviště radnice, která stojí hned vedle, bychom tedy nechtěli…

A to ani nemluvím o těch nervech, se kterými se blížíme k okýnku paní celnice. Chorvatsko je totiž jednak proslulé svými zákazy dovozu vlastního jídla a druhak je vstupním státem EU, která také zakazuje dovoz živočišných a rostlinných produktů. Náš kufr a lednička plné zásob zeleniny, ovoce, salámů, másla apod., to by se asi nezamlouvalo nikomu. Jsme z toho trochu nervózní a do poslední chvíle moc nevíme, jak se k tomu postavit. Když se celnice, zavřená v budce (čili pocitově v bezpečném odstupu), anglicky zeptá, jestli vezeme nějaké jídlo, tak ani jeden z nás nečeká, že ze mě bleskově a sebevědomě vyletí, že nevezeme:-) Naštěstí nám to projde bez dalšího komentáře…

Chorvatskem se také plazíme víceméně podél srbské hranice, země je tu od bosenské k maďarské hranici široká cca 100 km. I tak tu máme ale naplánovanou jednu zastávku, a to v historicky důležitém Vukovaru, u dalšího z válečných památníků do sbírky. Na začátku této cesty jsme do Chorvatska vstoupili prohlídkou Památníku revoluce v Moslavině, prohlédli jsme si i pamětní park Brezovica, naopak na Petrovu horu jsme se nedostali. V Bosně jsme potom navštívili třeba památník Garavica nebo památník v NP Sutjeska. Stejně jako všechny ostatní, i památník ve Vukovaru je dojemné místo…

Pamětní park Dudik, Vukovar, Chorvatsko

Pamětní park Dudik je úzce spjatý s tragickými událostmi druhé světové války. V letech 1941–1943 zde režim Nezávislého státu Chorvatsko (NDH), kolaborující s nacistickým Německem, prováděl masové popravy. Na místě Dudik bylo popraveno nejméně 455 osob – jugoslávských partyzánů, civilistů a zejména etnických Srbů z oblasti dnešního Chorvatska a Srbska, kteří byli během válečných let pronásledováni ustašovským režimem. Po osvobození Vukovaru v roce 1945 byly ostatky obětí exhumovány a uloženy do nové pamětní krypty ve městě, kde jsou také pohřbeni padlí vojáci 5. vojvodinské brigády a vojáci Rudé armády, kteří bojovali v této oblasti.
Potřeba důstojné připomínky těchto událostí vedly v socialistické Jugoslávii k rozhodnutí vybudovat na místě památník, který by připomínal nejen oběti z Dudiku, ale i širší tragédii druhé světové války v regionu. Významnou roli hrála také snaha o uchování kolektivní paměti a posílení identity poválečné Jugoslávie prostřednictvím monumentální architektury. Výsledkem byl památník navržený architektem Bogdanem Bogdanovićem, který byl vybudován v letech 1978–1980 a stal se symbolem odporu proti fašismu i místem pietních setkání.
Památník umístěný v morušovém háji (moruše = dudik) tvoří pět kuželovitých věží vysokých 18 m, zakončených měděnými špičkami, a kolem nich je rozmístěno 27 kamenů s abstraktními tvary symbolizujícími tradiční lodě šajky, které obstarávaly dopravu lidí i zboží po Dunaji. Bogdanović byl známý svou inspirací v etruské civilizaci, kterou však veřejně moc nepřiznával. Každopádně se má zato, že pět špiček s jasně oddělenou „střešní“ částí je odkazem na bájnou, ztracenou hrobku etruského krále Larse Porseny. V roce 1989 se Bogdanović stal prvním, kdo získal prestižní mezinárodní ocenění Piranesi Award, právě za stavbu památníku Dudik.
Mnoho dalších informací o tomto památníku najdete na stránce Spomen park Dudik.

Pamětní park se nachází za městem, mezi posledními baráky a polem obilí. Louka je tu posekaná, parkujeme na polní cestě, široko daleko sami. Prohlédneme si zvláštní špičky i znázornění loděk. Když člověk nemyslí na to, že se prochází po místě, kde byly odhaleny masové hroby, tak je to tu celkem příjemné:-) A jak tu tak rozjímám, tak mi do toho hodí vidle nejdřív můj malej chlap, kterej nutně potřebuje na velkou (tak jako skoro pokaždé na nějakém takovém pietním místě), a o chvíli později to vyšperkuje velkej chlap, když zaparkuje drona na jedné z okolních rozložitých moruší. Já se picnu! … Nakonec ale všechno vyřešíme, drona zachráníme opičím způsobem – nezbývá, než pro něj na ten strom vylézt (dron dokonce zůstane v uceleném stavu, což je s podivem, když mu už od havárie u bosenského Lukomiru hrozí upadnout jedna nožička), aspoň se pořádně protáhneme předtím, než se zase zkroutíme do auta:-)

Při průjezdu Vukovarem ještě zkoušíme najít nějakou dobrou chorvatskou zmrzku, ale nepovede se. Kupujeme v Lidlu drahé brambory – ty se hodí vždycky a my se potřebujeme zbavit kun – příští rok už tu půjde zaplatit jen eury. V klidu pak už jedem zase delší úsek. Hraniční přechod do Maďarska je sice s kontrolou dokladů, ale úplně v klidu. To je jedna z výhod cesty přes Chorvatsko – když do Maďarska vstupujeme přes Rumunsko (které je teda taky v EU), tak nás skoro vždycky kontrolují jak blázni.

Na rozloučenou s Chorvatskem vzpomínáme i na jeho krásy, které jsme dlouho opomíjeli a až na začátku této cesty jim konečně dali šanci. A nutno říct, že i když k moři jsme se třeba vůbec nedostali, tak i v Chorvatsku jsme nakonec nechali kus srdíčka. Mezi místa, která jsme jednoznačně obdivovali, patří určitě jeho četné brutalistické památníky, ale i městečko Slunj rozestavěné na vodopádech, fantastická Plitvická jezera, tajemné tunely opuštěné letecké základny Željava, exkurze do pohoří Velebit po stopách Vinnetoua, výlety kolem tyrkysových řek Zrmanja, Krupa a Krka, nebo nezapomenutelný pramen Cetiny a Perućko – jezero pro samotáře.

Zajímavé je srovnání krajiny a vesnic chorvatského a maďarského pohraničí – rozdíly tu totiž nejsou prakticky žádné. Otevřená, lehce zvlněná, převážně zemědělská krajina, rovné a ne úplně skvěle udržované silnice, malé vesnice s domy shluknutými kolem jedné nebo dvou ulic. Klid, lidí moc nevidíme.

Den ale postoupí a je jasné, že na původně vyhlédnuté nocoviště to v nějakém rozumném čase nestíháme, a tak volíme náhradní variantu – Somogyvámosi pusztatemplom neboli ruiny kostela u vesnice Somogyvámos. Aby to nebyla nuda, volíme příjezd po lesno-polní cestě, nikoli normálně po asfaltu z vesnice – holt Petíkovi asi už chybí ten balkánský offroad:-)

Pusztatemplom, Somogyvamos, Maďarsko

Stojí to ale zato, protože to místo je prostě WAU! Rozpadající se ruina kostela ze 13. století na kopečku uprostřed polí, uprostřed ničeho. A když mu za věží po západu slunce vykoukne ještě obrovský oranžový superúplněk, tak se málem zblázníme (nemluvě o úžasných červáncích těsně předtím). Nespíme tu teda sami – jsou tu zaparkovaná další dvě auta, se kterými si nijak nepřekážíme, a večer i ráno přicházejí výletníci se na kostel podívat. Uděláme si večeři, uložíme dítě a kocháme se posledním spacím místem naší čtyřměsíční balkánské cesty.

Ruiny kostela u vesnice Somogyvámos jsou magickým a tajemným místem, které láká návštěvníky svou atmosférou a historií. Kostel byl postaven ve 13. století v románském slohu a byl zasvěcen sv. Ladislavu. V průběhu staletí byl několikrát přestavován a rozšiřován, ale nakonec byl opuštěn a zchátral.
Dnes z kostela zbývají pouze obvodové zdi, věž a několik oblouků, které se tyčí uprostřed polí a luk. Místo je obklopeno klidnou a tichou atmosférou a nabízí krásný výhled do okolní krajiny. Ruiny kostela jsou oblíbeným cílem fotografů, kteří sem přijíždějí zachytit jejich melancholickou krásu.
V okolí kostela se nachází několik turistických tras a cyklostezek, které vedou malebnou krajinou regionu Somogy. Místo je ideální pro krátkou zastávku na cestě Maďarskem a nabízí možnost odpočinku a relaxace v přírodě. V blízkosti ruin kostela se nachází také malá kaple a informační tabule s historií místa.
Legenda praví, že pod kostelem se nachází tajná chodba, která vede do nedalekého hradu. Chodba prý sloužila jako úniková cesta pro mnichy v dobách nebezpečí. Jiná legenda vypráví o pokladu, který je ukrytý v ruinách kostela. Poklad prý střeží duchové mnichů, kteří zde kdysi žili.
Místo je volně přístupné po celý rok a je snadno dostupné autem, ideálně z vesnice Somogyvámos.

Pátek 12. 8. – PŘES SÁRVÁR DOMŮ

Vstáváme kolem půl 8, snídáme, všichni ostatní chrápou další minimálně hodinu. Je zataženo, ale příjemně. V půl 9 jsme sbalení a rozhodnutí dojet dneska domů, respektive alespoň do Čech. Akorát by to chtělo ještě někde po cestě langoš a zmrzku, to je jasný…

Jedeme tou maďarskou plackou a přemýšlíme, kde si to dopřát. V autě posloucháme cestovatelské podcasty i pohádky a po pravdě řečeno, už toho začínáme mít všichni trochu plný kecky… Prosvištíme kolem Balatonu a pořád dál na sever, až se ocitneme zase v Sárváru, což bylo po Slovensku první zahraniční místo téhle cesty. Před 4 měsíci jsme se tu ubytovali v parádním Várkerület Apartmánu a užili si den ve zdejších termálních lázních. Tentokrát se tu už tolik zdržet neplánujeme (i když by to vlastně nebylo vůbec špatné:-)), ale zajíždíme aspoň na kraj města k Tescu, kde víme, že tetka ve stánku smaží výborné langoše. Dáváme si je k obědu, přestože nás trochu překvapí, že stojí o třetinu víc než minule. Může za to inflace anebo letní sezóna?  

Sárvár je historické město v západním Maďarsku, ležící na řece Rába. Město je známé svými termálními lázněmi, hradem Nádasdy a bohatou historií. První zmínky o Sárváru pocházejí z 12. století, kdy zde stála dřevěná pevnost. V 16. století byla pevnost přestavěna na renesanční hrad, který se stal sídlem významného uherského rodu Nádasdy.
Hrad Nádasdy je dominantou města a jednou z nejvýznamnějších historických památek v Maďarsku. V hradě se nachází muzeum, které představuje historii rodu Nádasdy a města Sárvár. Součástí hradního komplexu je také arboretum s vzácnými druhy stromů a rostlin. Hrad je obklopen vodním příkopem a parkem, který je ideálním místem pro procházky a odpočinek.
Sárvár je také známý svými termálními lázněmi, které patří mezi nejlepší v Maďarsku. Lázně nabízejí širokou škálu léčebných a wellness procedur, bazény s termální vodou, saunový svět a další atrakce. Termální voda v Sárváru má léčivé účinky na pohybové ústrojí, revmatismus a kožní choroby.
Kromě hradu a lázní nabízí Sárvár i další zajímavosti, jako je evangelický kostel, katolický kostel sv. Ladislava, botanická zahrada a několik muzeí. Město je také oblíbeným cílem cyklistů, kteří mohou využít síť cyklostezek v okolí řeky Rába. V Sárváru se pravidelně konají kulturní akce, festivaly a trhy.
Sárvár je příjemným a klidným městem s bohatou historií. Je ideálním místem pro relaxaci, odpočinek a poznávání maďarské kultury a tradic. Město je snadno dostupné autem i veřejnou dopravou a nabízí širokou škálu ubytování a stravování.

Pak se zastavíme ještě v centru na dezert – osvědčenou zmrzku a domů nám zbývá posledních cca 600 km. Jsme unavení, ale o to spíš už se nám to nechce natahovat, a tak to nějak dovalíme. Do kalendáře si tak můžeme napsat konečné datum cesty: 12. 8. 2022. Teď musíme vyřídit všechny povinnosti, co nás doma čekají (hlavně tedy vdát kamarádku), a honem aspoň trochu naplánovat další cestu do Španělska, která by měla začít co nevidět:-) Musíme tu naši společnou rodičovskou dovolenou pořádně využít;-)

✈️ Doporučení partneři & slevy na cesty

Prozkoumejte svět s námi!

Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!

🧩 Albi

Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.

Exkluzivní sleva na e-shopu Albi:

AF15ZCESTY Kopírovat kód

Přejít na Albi

🏨 Booking

Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?

Rezervuj

📚 Lonely Planet

Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.

Přejít na Lonely Planet

 Tisk článku